Před zrcadlem ...

16.11.2016 03:56 myosotis

Komentáře pod mým posledním blogem mi připoměly text z roku 2012 ... sem ho na chvíli dám.

Tělo promasírované bublinkami z vířivky a proudem tisíců kapiček sprchy stojí před velkým zrcadlem. Vidí ho jenom mé oči. Nevypadá ještě tak špatně, pomyslím si a v duchu se usměju. Ty jsi ale namyšlená, zasloužila bys na holou. Dívám se na své tělo, tělo umyté a hladké. Byla by škoda, kdyby se ho žádná ruka nedotkla. Tělo čisté jak bílé plátno pro malíře.

Pojď, Rembrandte van Rijne, dotkni se ho. Chtěla bych cítit tahy tvého štětce. Napni mé tělo na malířský rám a vytvoř veliké dílo.

Být tak plátnem pro Paula Signacka. Pokryl by mi celé tělo barevnými puntíky. S každou tečkou, s každým tím letmým dotykem bych ucítila záchvěv, který by mi hned projel celým tělem. Zblízka by nanášel skvrnku za skvrnkou, skvrnku vedle skvrnky, já bych se nesměla hnout, aby svůj výtvor nezkazil. A pak zdálky by se zálibně díval na své dílko. Na plachetnice plující klidným mořem pod modrou oblohou a hřejivým sluncem. To slunce by však začalo pálit a rozpálilo by celé mé tělo. Slaná voda by nesnesitelně pronikala do čerstvých ran. Musela bych zhluboka dýchat, moře na mém těle by se rozbouřilo a plachetnice by pokládaly své stěžně až k hladině. Tichá sopka na ostrově by vybuchla a chrlila svou žhavou lávu do moře.

Chci pokleknout do orosené trávy, Edouarde Manete, chci pokleknout k tvé snidani a jen čekat, zda má ústa ochutnají lahodný kousek tvého ovoce. Chci být vděčná za každou kapičku nakyslého vína, kterou olíznu z tvých rtů.

Hej, Jacksone Pollocku, hleď na to tělo, nevinně netknuté. Je připravené pro tvá gesta a pohyby. Pocákej a postříkej je svými barvami. Chci cítit tu barvu, jak mi stéká po těle. Probuď ve mně dávné smysly a city. Vrhni se ke mně vší silou, polej barvou a dej pocítit tvou energii. Chci být také součástí tvé malby...

Horký vzduch už osušil mé vlasy. Zapomenu si vzít ručník a odejdu do šatny.