Ten první byl Amatér

Když se člověk něčemu brání, objeví se ďábel a našeptává: Neboj se, zkus to. Foukne do uhlíků pod kotlem zvědavosti a ta náhle začne vřít. Od neviny je někdy jen malý krůček k vině. Je snadné prstem ukázat na viníka, avšak - je opravdu tím pravým?

Inzerát kdysi zaujal mou podivnou touhu. Snad mělo to být jen psaní, při kterém se dech zrychloval a horkost zalévala celé tělo.

Na Amatérech mám nick ..., napsal.

Nick? Co to je? A co je to druhé podivné slovo.

Amatéři? Ne! Tak tyhle stránky nikdy.

Vyšla jsem před nádražní budovu a poznala ho podle bílé čepice a bílého auta. Kam jinam jít než do muzea. To je úděl těch, kteří se chtějí se mnou sejít.

Jak se ti v muzeu líbilo? Ptám se.

Nevím. Já se víc díval na tebe než na exponáty, řekl.

Tahle odpověď může mít dva důvody. Buď nemoh´ ode mě oči odtrhnout, že jsem tak hezká, nebo se nemohl vzpamatovat z toho zjevení, co se objevilo, a pořád doufal, že se promění v něco sympatičtějšího. Ale proč vybírat to horší. Třeba se mu vážně líbím.

Oběd v restauraci na hradbě hor a krátká procházka. Zpěv strnadů obecných mi zněl k uším a já chvíli litovala, že nemám diktafon. Ale proč ze sebe dělat ještě většího blázna, ten telefonát s mamkou, kdy jsem jí líčila nález zmije, její odnos domů a uložení v mrazáku, ho mohl vylekat dostatečně.

Vraceli jsem se dolů do města, když se náhle zeptal: Na co myslíš?

Myšlenky jsou počátkem činů. Říct či neříct? Řekni ji nahlas a ona se stane skutkem. Vidíme se poprvé, možná naposledy, proč té chvíle nevyužít.

Na masáž prsou, řeknu popravdě.

Blýsklo mu v očích. Tak moc mu blýsklo v očích, že by ten blesk mohl zapálit strom. Co strom, celý les. Snažil se zklidnit ruce na volantu, když hledal cestu někam k lesu.

Miluji masáže prsou. Doteky mužských dlaní, tu mužskou energii, která jim dává zdraví a sílu.

A pak najednou jsem v tom autě nahá celá a mé tělo si vychutnává pohled očí cizího muže.

Když úchyl potká úchyla a jejich úchylky si padnou do oka, mají touhu se znovu sejít.

Bylo mi fajn v tom malém zahradním domku, ve vlaku, ve zkušební kabince, v kanceláři ... hry ouchylných duší ke vzájemné spokojenosti.

Víš, řekl mi pak jednou, ještě bych se nechtěl ženit, ale s tebou si dokážu život představit.

Ne, tohle se ženě neříká. Té ženě, která má ... závazky.

Utíkám od lidí, kterým nemohu dát to, co chtějí.

Ten druhý, s duší perverzní, byl přítel. Ne hned, nejdřív kroutil hlavou, pak se stal kamarádem, pak víc ... víc než přítel, víc než přítel s výhodami ... a vztah jako potok plul dál, dál do dalších dimenzí. Nezastavil se na hranici, na které snad měl.

Měl mě rád víc než jsem mohla mít já jeho.

Nabízel moc lásky, víc než jsem mohla přijmout. A chtěl - třeba jednou - se mnou žít.

Utíkám od lidí, kterým nemohu dát to, co si oni přejí a co bych jim přála já.

Na ten poslední dopis mi už neodepsal. Snad se mu podařilo zapomenout.

A já jen dál raději nosím ošuntělý kabát a bojím se slov, v kterých by mohly být ukryté city.
I když jsou to "city", které mi možná chybí.