Ti, kteří tě potřebují

Nerozumím, proč někteří lidé spolu žijí, řekl.

Dostali jsme se k tomuto tématu spíše logicky než náhodou.

Žijí spolu jen jakoby ze zvyku, pokračoval. Nejsou spolu šťastni, ale žijí společně ... snad kvůli financím, snad kvůli pohodlí ... nevím proč, nechtěl bych takhle jednou skončit.

Věděla jsem, co mi tím chce říct.

Dívala jsem se do jeho hnědých očí a věděla, že žádnou změnu neudělám.

Člověk nemůže zůstat stát na rozcestí dvou cest, musí ten krok dál udělat, musí vybrat jen jednu cestu, bez možnosti nahlédnout na tu druhou.

Ano, vím, mohla bych s ním letět do Paříže, bloumat po Elysejských polích, vyšplhat na Eiffelovku, mohla bych s ním vyjít na Sněžku a pozorovat východ slunce, mohla bych ... je toho mnoho, co bych mohla, a já všechny ty krásné sny zahazuju do hluboké černé jámy a zasypávám hlínou.

I když vím, že člověk v životě mnoho šancí nemá.

Vím, že neodejdu. Nemůžu. Nechci.

Neumím odejít od těch, kteří mě potřebují.