Blogy, blogeři...

Nikdy jsem v minulosti žádný blogy pořádně nečetl, natož abych nějakou moudrost vyplodil. Tak nějak jsem si vsugeroval, že to je určeno pro mnohem mladší. Až jednou , někde jinde, jsem se začetl do blogu, který mě zaujal a donutil mě zamyslet se. Tak jsem ze zvědavosti kliknul na tlačítko "blogy" zde a začal číst. Zjistil, že to je mnohem přínosnější a obohacující, než li brouzdat po galérkách a seznamce, kde se stejně nikdo nechce seznámit. Nejsem schopen z časových důvodů číst vše, natož reagovat (nechápu jak ostatní to děláte), ale zjistil jsem , že mnohdy stačí první tři věty a už nějak vím, jestli má nebo nemá smysl číst dál. Nicméně jsem zjistil, že mnoho příběhů je mi povědomých, některé více, některé méně, že jsem to zažil, že to znám, sice okolnosti , postavy a čas, byli jiné, ale děj stejný.
První příběh, který mě donutil se zasnít (bohužel si nepamatuji autora a ani ho neumím najít), byl o vzpomínkách na jeho dědu. Já sice dědu nezažil ani jednoho , ale připomnělo mi to mého tátu, kterého jsem miloval a pořád miluju, i když už na mě dává pozor jen tam zhora.
Druhý příběh byla zpověď Monncherry, tam jsem si uvědomil, jaké mě provází v životě štěstí, že naštěstí nic z toho co napsala, že jsem nepoznal a snad nepoznám. Že bych to štěstí neměl pokoušet a zkoušet kolik vydrží, ale hýčkat to co mám
Třetí příběh byl od awae (jeden z těch rozumných) z pískoviště. Já byl ten, kterému když zbourali hrad, tak utíkal brečet mámě pod sukni, místo toho si ho bránit. To jsem se učil až v dospělosti a postupem času. V podstatě mě to donutila se naučit až moje partnerka. Proto jsem to moje děti učil hned od mala, že svůj hrad, potažmo rodina, domov, se musí chránit a bránit, tak snad to zvládnou.
No a včera mě dostal fred s jesenkou, tady ani nejde o tu jesenku, pikao, Tu jesenku manželka kupovala asi i dětem a nic to se mnou nedělalo. Tady jde o to jak to napsal. Napsal to tak, že se mi zase vybavilo dětství, to mačkání tuby, dávání do toho veškeré síly, ty bufy, jejich sušení, nebo opatrné loupání hořických trubiček, aby se člověk dostal k té náplni a ochutnal ji samotnou, aby to vydrželo co nejdéle, protože další hned tak nebyli...
To prostě nevymyslíš, to musíš zažít... .
Takže blogeři díky, někdy je to sice nic moc, ale někdy je to ..., teď mě nenapadá to správné slovo, zkrátka to člověka zasáhne tam někde uvnitř a vyvolá to takové jemné mrazení....
No nic, jsem se nějak rozepsal, radši toho nechám.....