Nic mi nekupuj

Říkávala naše teta nejmíň deset patnáct roků zpět vždy před vánocemi nebo před svými narozeninami.

Řekla vždy tuto větu ještě dřív, než jsme se stačili nadechnout a zeptat, co by si přála. Řekla jen: Nic mi nekupujte. Všechno mám.
A my i přes toto její přání jí chtěli něco dát, něčím potěšit.

A tak se jí ve skříni vytvořil zástup balíčků s kosmetikou. Stály v řadě vedle sebe jak vojáci bránící svatou pevnost. Možná bránily další nápory dalších balíčků.

Nic mi nekupuj, mám v hlavě i na jazyku několik roků já.
Už mám totiž vše. Nové věci nemám kam dát a staré vyhodit neumím. Přesto tu větu úspěšně zabaluju do frází typu „nevím“, „až mě něco napadne, řeknu“. A pak mě něco napadne, protože nechci své blízké okrást o ten krásný pocit – udělat mi radost. Sama vím, jakou radost mám já, když druhého udělám na chvíli šťastným.

Letos jsme měli pod stromkem znatelně méně balíčků. Většinou to byly drobnosti nebo dárky praktické, byť i ty měkké. Přesto se z nich muž radoval jako malé dítě, co věří na Ježíška.

Vzpomněla jsem si na jednu malou holčičku, která při rozbalení každého balíčku nadšeně vykřikla: To jsem si přála!

Tak asi takovou radost měl můj muž.

Já jsem při rozbalení cítila klid a pohlazení. A nejen to.

Totiž – to byste nevěřili, jak obrovské množství lásky se vejde do tak malého balíčku.

Ono totiž nejde jen o tu věc samotnou, která je v papíře schovaná sama za sebe a radost udělá. V tom balíčku je ukryté teplo dlaní člověka, který držel v rukách tu věc, papír a stuhu. V těch písmenech na jmenovce je mnohem víc než jen vaše jméno. V tu chvíli, kdy to jméno psal, ten člověk myslel na vás. Myslel na vás, i když šel ulicí města a díval se do obchodů. Myslel na vás i ve chvíli, kdy sám seděl večer u okna a díval se do tmy a moc si přál – udělat vám radost.

Třeba jen proto, že vás má rád a v jeho srdci je mnoho lásky, která je určena i vám.