Horší než hlad ...

KALAMITA.
KATASTROFA.

Nezodpovědní kamioňáci, pohodlná mládež, prolhaný teploměr a drzá zima, v níž troufale sněží a mrzne.

Pozdně odpoledním autobusem chci jet domů z práce. Kupuju jízdenku, načež řidič mi říká: Tam nejedu, jenom do R.

Cože? Nevěřím, že to myslí vážně.
Jedu jen do R. Z dispečinku mi volali, že se tam převrátil kamion a je to neprůjezdný.
Pitomý kamioňáci, zaúpím v sobě, vědí, už desítky roků to vědí, že tam to nevyjedou, že tam v těch kopcích přinejlepším zůstanou stát a oni přesto se do nich vrhají …
Tak chcete ten lístek? Ptá se řidič.
Tak se projdu, no. Kupuju lístek v naději, že do půl hodiny ten kamion někdo odklidí a silnice bude průjezdná.

Na další zastávce řidič otevře dveře a hned je svým tělem zatarasí a budoucím cestujícím oznámí, že jede jen do R. Kdo chce až do D., může pokračovat vlakem.

Dojedeme do R. a já za okny busu vidím tu sněhovou vánici. Tak v tomhle mám jít pět kilometrů domů.
Nechcete jet vlakem? Ptá se mě šofér.
Ne, odpovídám, z vlakovýho nádraží je to ještě dál.

Vystoupím a telefonuju muži. Kupodivu to zvedne, dnešní telefonát je v té poloviční menšině úspěšných zvednutí.

Ahoj tatínku, nasadím úsměv, který mi ještě nestačil zmrznout. Nechceš se projet traktorem?
Proč? Směje se.
Vysvětlím stručně celou situaci a on odpoví, že traktorem rozhodně nevyjede, neboť je zasněžený.
Budu hrát na jeho city, řeknu si pro sebe, je to chlap, ať se ukáže.
Hele, pokračuju, mně by to tak nevadilo, ale mám batoh a tři tašky, nejsou moc těžké, ale dost objemné …
Mám ti jít naproti? Chytil se.
Ano, to budeš moc hodnej. Mnu si ruce a není to kvůli zahřátí.
Co mám vzít s sebou? Kožich? Ptá se ještě.
Hlavně si vem čepici, rukavice a šálu … říkám mu ještě spoustu dalších vět, ale on už to položil. Sakra. Proč mi pokládá telefon, když já s ním ještě mluvím.

Už během hovoru si na zastávce všimnu mladíka, tak dvacetiletého, kterak si dojednává dovoz a děsně se rozčiluje, co má jako dělat a že se domů nedostane.
Když položí sluchátko, tedy, když vypne mobil, zeptám se: Jak se dostanete dolu?
Líčí, že buď přes Horní nebo Dolní, ale hned mu sdělím, že jsem se ptala řidiče, zda by to projel přes Horní, a on na to, že tam to silničáři vůbec neprotahujou.
Tak pojďte pěšky, ne? Říkám mu.
Vždyť my to s prvním mužem ve dvaceti chodili pěšky každej víkend a pak i s dětma, pomyslím si.
Pěšky? Ofrňuje se ten papírovej paňáca. To kdyby bylo teplo a sluníčko …
Směju se (jak je ta dnešní mládež zhýčkalá) a vyrážím.

Když mi nebude zima, tak to bude dobrý, říkám si a teď, když to píšu, se divím, že mi v hlavě nezněla písnička Jirky Grossmanna Když jde blizzard s vichřicí, já sám jedu vánicí …
Přemýšlím, kudy jít. Po silnici nebo lesem a polem? Na poli to bude moc fičet a chci vidět padlý kamion, vítězí silnice.
Moje boty ukrajují metr za metrem, auta kolem mě projíždějí pomalu. Jezdí nahoru, jezdí dolu.
Kam až dojedou? Běhá mi hlavou.
Zvoní telefon.
I přes řev větru slyším hlas starostlivé matky kamarádky mé dcery.
Je vaše dcera už doma nebo ještě na kroužku? Ptá se.
Nevím, odpovídám, ještě nejsem doma. Taktně zamlčím, že mě pohlcuje bílá tma a můj život je v ohrožení.
Přesto pak volám dceři a dovídám se krátkou zprávu, že je florbale.
Hele, povídám jí, řekni Báře, ať dá mamce vědět, že je na kroužku. Její mamka volala a má o ni strach … Koukám, že opět mluvím sama se sebou. Proč mi všichni pokládaj telefon, když já s nima ještě mluvím.
I v té vichřici znovu vytáčím číslo kamarádčiny maminky a sděluju jí, že kroužek ještě je. Moc mi děkuje.
Pokračuju v cestě, sestupuju z kopce do údolí, z jedné strany stromy, z druhé domy mě chrání před větrem. Auta jezdí nahoru i dolu. Jsem zvědavá na ten kamion.
Za druhou zatáčkou vidím v dálce svého muže. Scházíme se po dvou třetinách mé cesty.
Bere mi tašky a já se ptám na kamion.
Nikde jsem ho neviděl. Jen jeden jel dolu.
Já taky ne. Ani žádné stopy, že by tu někdy nějaký kamion ležel.

***
Kolik máte stupňů? Ptá se mě mamka každý den po celou zimu.
Kolik jste měli stupňů u vás? Ptal se ráno kolega v práci
Jaká je doma zima? Ptá se dcera z Krkonoš.

A já všem odpovídám – Nevím. Náš teploměr si z nás buď dělá legraci nebo nás má rád, protože ukazuje vždy více.
Pitná voda neteče už několik dnů, ale užitková naštěstí jo.

V sobotu ráno otevřu oči a najednou slyším mužův hlas: Neteče voda.
Cože? Nechci věřit, že už jsem vzhůru a ta slova se mi nezdají.
Cejtim, jak se do mě hrne děsnej vztek, ale chci uplatnit své aktuální „mentální cvičení“. Představuju si, jak ze všech našich kohoutků teče voda, jak pračka pere, jak se cachtáme ve vaně a jak je vody všude habaděj.

V bytě cítím přítomnost škodolibých naschválníčků a slyším jejich smích. Muhehe.
Ještě předevčírem byl koš na špinavé prádlo téměř prázdný, ale dnes ráno přetéká. Zrovna, když neteče voda.
Ještě včera byly ve dřezu dva kousky neumytého nádobí a dnes se do něj nádobí nevejde.
Muhehe.

Teče voda? Ptá se má čtrnáctiletá dcera.
Ne, odpovím zcela klidně.
Já chci na záchod!
Je tam kýbl s vodou.
Hmmm, mračí se jak stádo čertů.
Jak ty bys mohla žít před padesáti roky, řeknu. Vzápětí mi dojde, že jsem měla nějaké to desetiletí přidat.
Nejsem ty, procedí skrz zuby.
Já jsem před padesáti roky ještě nežila, odvětím stále vlídně a s úsměvem.
Já žiju ale v dnešní době, odsekne.

Najednou si představím obrovské sídliště … desítky paneláků stovky bytů a tisíce lidí … a všichni bez vody. Ti lidi by tam dneska snad nepřežili …

Kouknu na teploměr.
Za okny visí metrové rampouchy a teploměr ukazuje tři stupně nad nulou.
Kouknu na yr.no a zjišťuju, že u nás je aktuálně mínus devět a až do čtvrtka bude pod nulou a od pátku znova.
To ta voda nerozmrzne, oznamuje muž a chystá se nosit vodu v kýblech.

Věř a ono se stane, píše se v bibli a říká mnoho filozofů, psychologů a vůbec moudrých a úspěšných lidí.
A tak si dál představuju, jak nám ze všech kohoutků teče voda a cachtáme se ve vaně.
Naštěstí máme kam pro tu vodu jít.

Horší bude, až nám dojde dřevo, praví muž vracející se s kbelíky plnými vody.

Vzpomenu si na včerejší telefonát s maminkou o počasí, o zimě, o voňavém dřevu praskajícím v kamnech a vyprávění její babičky, která prožila první i druhou světovou válku. Vyprávěla jí hodně, i o válce.

„Víš, horší než hlad … byla zima,“ řekla.

A tak jsem znovu ráda, že žiju v krajině, kde vládne mír. Kde mrazivá zima trvá jen několik dnů v roce. Kde praská dřevo v kamnech a kde je se mnou muž, co nadělal velké zásoby dřeva a který dojde do studánky pro vodu, když neteče z kohoutku.

Kde od horkých kamen s šálkem čaje je zima tak krásná.