Co se mělo stát ...

Všechna svatební oznámení v kamnech neshořela, to jedno si schovala na památku.

Stejně jako on.

Jeho dcera ho jednou našla a přišla k němu s velkým otazníkem?
Utekl jsem tenkrát od oltáře, usmál se.

***
Zatím Věrka žila sama se svou již osmiletou dcerou v malém bytě v podkroví.

Podívej se, hučela do ní kolegyně v práci, je hezkej, šikovnej, brzo bude kapitánem, bude mít slušný peníze.
Nikoho nechci, odsekla Věrka.

Jednoho dne na konci směny zazvonil telefon. Věrka zvedla sluchátko a uslyšela mužský hlas: Dobrý den, mohl bych prosím mluvit s paní Filipovou?
Bohužel tu není, odpověděla.
Tak moc se s ním nechtěla seznámit, že zapřela samu sebe.

O měsíc později sloužila na jiném pracovišti.
Byla v práci poslední, když se ozval zvonek.
Šla otevřít a za dveřmi stál ON. V ruce obrovskýho křemenáče a povídá: Včera jsem byl v lese na houbách a tohle jsem vám přinesl místo kytky. Šla byste se projít?

Tou procházkou začal jejich dlouhý společný život.

***
Držela jsem v ruce svatební oznámení mých rodičů a poslouchala vzdálené příběhy lidí mně tak blízkých.

I když jsem tomu muži, který místo kytky přinesl křemenáč, nikdy neřekla Táto, vždy jsem tvrdila, že je (byl) tím nejlepším mužským, kterého jsem v životě poznala.

A jsem moc ráda, že jsem mu to stihla sdělit.