jen mír a láska nestačí ...

Zabalila jsem dárky a vzala do ruky pohled s kyticí růží. Už potřetí. Chci napsat přání k narozeninám a vůbec nevím co a jak začít. Nikdy jsem s tím nemívala problém. Stačilo jen vzít pero a papír a psát. Myšlenky snadno sklouzávaly po peru na papír jako po klouzačce. Ale teď. Pokládám opět netknutý pohled a jdu uklízet. Ještě v půl druhé, než jdu spát, se na pohled podívám a pořád nevím, co napsat.

***
Někdy před deseti, možná před patnácti roky jsem začala psát na přání svým blízkým slůvko mír. Cítila jsem, že mír patří k těm nejdůležitějším věcem v životě. Mír jako opak války.
Pokud ve válce jsou boje, pak je mír život bez bojů. Jenomže takový život vlastně neexistuje. Život je protkaný boji. Bojem o vlastní místo na Zemi, bojem o životního partnera, bojem o pouhé přežití. A v odrazu těchto skutečností a stále přetrvávajících bojů se mír jeví jako utopie.
Vlastně ani nevím, kdy naposledy žili lidé v míru. Možná jen do té doby, než se v době kamenné setkaly dvě tlupy lidí.
Představa války mě děsí a pokud ve válce je nesmyslné a kruté zabíjení, budu vždy přát - mír.
Mír na Zemi a pak i ten mír v sobě. Klid a mír ve svých myšlenkách i ve svém srdci, které znamenají vnitřní vyrovnání a spokojenost s životem.

Lidé si také přejí zdraví a štěstí.
Zdraví, které se ničím vyvážit nedá, které za žádné peníze koupit nelze. Sice jak kdy, ony některé léky se za peníze koupit musí, a když peníze nejsou, je to průšvih. Někdy však ani všechny peníze světa nepomohou.
Tak se zdá, že zdraví je opravdu nejvzácnější. Víc než štěstí? Vždyť znáte ten pád letadla, ve kterém sedělo dvě stě lidí a všichni byli zdraví, jen v tu chvíli neměli – štěstí.
Říká se, že štěstí je stav mysli. V jakém rozpoložení mysli byli asi ti cestující v letadle řítícím se k zemi nebo k oceánu. Byla jejich mysl naplněná štěstím … třeba z dobře prožitého života?

A co láska? Lásku také (si) přejeme. Jak moc je láska důležitá a potřebná. Moc. Protože bez lásky je člověk ne-mocný. Láska má velkou moc. Láska léčí nemoci fyzické a hlavně duševní. Láska jako energie proudící celým vesmírem.
Láska jako vztah jednoho k druhému, kdy tím „druhým“ může být člověk sám. A bez téhle lásky by člověk neměl být, bez ní totiž nežije vůbec, jenom umírá.

Někdy přejeme úspěch, úspěch v životě, v práci, ve škole. Úspěch, který nás vždy podrží nad vodou, zaručí střechu nad hlavou, plný stůl a peníze ...
O penězích říkáme, že nejsou důležité a jejich místo prý leží v žebříčku až na spodní příčce. Prý za peníze si nekoupíš ani zdraví, ani lásku, ani štěstí. Jenomže bez peněz se žije vždy o něco hůř. Vlastně - o mnoho hůře. O nedůležitosti peněz mluví mnohdy ten, kdo je má. Jenomže když nejsou peníze na léky, které zvýší šanci na přežití, když nejsou peníze na zaplacení nájmu a hrozí vystěhování, peníze na opravení střechy, kterou rozbila vichřice, když nejsou peníze na pořádné boty pro děti, na nový kotel, aby se zima přečkala v teple, na obhájce u soudu, který se bude bít za vaši pravdu ...
Když máte peníze alespoň na to nejzákladnější, můžete tvrdit snadno, že nejsou důležitý.

Přejeme lásku, zdraví, mír, protože si myslíme, že jsou to "věci" nejdůležitější. Přejeme, přesto nemůžeme zabránit ani tím přáním, že jednou se objeví nemoc, bolest, zklamání, neúspěch, smůla, neštěstí, smrt ...

K přání ještě přidávám úsměv - úsměv ve tváři a úsměv v srdci. Protože když ten úsměv je, nabízí se předpoklad, že je i důvod k němu. A že je snad i symbolem spokojeného žití. Navzdory veškeré nepřízně. Spokojenost s tím, kterak člověk umí žít.

Chodíme na výstavy, do galerií, lapidárií a obdivujeme tamější umění. V tom všem je možná i kousek umění nejdůležitějšího - umění žít a život prožít. Navzdory veškeré nepřízně počasí i osudu. Umět žít.

Tak tedy - až se někdy ohlédneme nebo až budeme hledět na poslední list našeho žití, ať můžeme upřímně sobě říct - ten život byl krásný.