Antonie...

Je začátek února a to má Antonie smutné výročí...
Nedávno mi Jenda poslal jedno video na FB,které mi až vehnalo slzy do očí...

Nezapomněl jsem a ani nezapomenu. Ta malá figurka,kterou jsem dostal od Markit na srazu ji bude stále připomínat...

Z archivu:

Antonie....

Dnes v nad ránem dojížděl můj kolega. Zaparkoval v Německu na parkovišti a vzbudil mě. Byl jsem už dobitý jak cigánské hračky, tak jsem si vyčistil zuby, šteloval se do postele. Venku byla tma a poprchávalo, ani jsem nevěděl, kde to stojíme.

Vzbudily nás venkovní hlasy. Sedl jsem si na postel a zapnul konvici na vodu. Ptám se kolegy, jestli ještě leží, nebo už vstává, přeci jen spí sotva čtyři hodiny. Chce kafe, tak bude vstávat. Venku je po dešti, kolem projíždějící auta zvedají z cesty vodu, ta šumí a vyvolává typický zvuk. Voda vaří, zalévám oba hrnky, beru ten svůj a jdu ven.

Stojím venku a rozhlížím se, je to malé parkoviště jen s několika popelnicemi, s asi třicet metrů širokým pásem trávy, ke konci parkoviště se travnatý svah zvyšuje a zužuje a tam dál stojí vysoký a mohutný strom. Vybaví mi to jeden příběh, který mi vyprávěl takový dědula. Vykročím k tomu stromu. Přecházím parkoviště a stoupám po mokré trávě do svahu, ještě asi dvacet metrů a stojím po stromem...

Ty vole, fakt to tady je...

Asi před dvěma lety vyšel nový tahač od Mercedesu,vypadal krásně a já byl zvědavý, jaký je i uvnitř. Pořád jsem nikde nemohl trefit na nějaký na českých značkách, abych se dovolil. Až jednou se na mě usmálo štěstí. Bylo to ve Francii a u ranní kávy venku jsem si všiml, že kousek od nás stojí Čech s tím novým Meďourem. Jen ještě spal, měl zatažené závěsy. Musím si ho pohlídat. Za dvě hodiny jsem šel ven a koukám, už měl rozestřeno a seděl za volantem a četl knihu. Zaťukal jsem mu na dveře a on mě pozval dovnitř. Obyčejně se těm šoférům, co jezdí sami, spíše vyhýbám, trpí totiž SOJ ( syndrom osamělého jezdce ). Když ho oslovíte, pak už mluví a mluví a mluví a nejde se ho zbavit. Tak sedím v tom novém meďáku, ochotně mi ukazuje přihrádky, ledničku, postele, jak se skládají, jak rozkládají a zve mě na kafe. Říkám, proč ne. Vaří kafe a slunce mu zasvítí do očí, sklopí stínítko a něm je přilepená fotka, rohy má zahnuté nahoru a celkově je poněkud vybledlá. Něžně ji pohladí prstem a vrací se k hovoru. Nechci se ptát, ale jsem holt zvědavec zvědavá...

Sundává fotku a ukazuje mi ji. Na fotce je sedící liška, koukající přímo do objektivu, huňatý ocas má podél jedné nohy. Jeho konec má žlutobílou špičku. Uši má vztyčené jako něměcký ovčák očekávající povel.
"Krásná... " , říkám a podávám mu fotku zpátky. Kouká na ni a oči se mu rozmrkají... Začíná vyprávět...


Jednou na jednom parkovišti dělal víkend, dál nedojel, tak musel zůstat tam. Venku bylo krásně, slunce svítilo a byl jarní den. Přímo to lákalo jít ven, tak si vzal knihu a šel. Venku uviděl veliký a mohutný dub, došel k němu, sedl si pod něj a začal si číst. Po chvíli slyší vedle sebe za plotem z velkých čtvercových ok nějaké zašustění. Kouká do křoví, ale nic nevidí. Vrací se tedy zase ke čtení, po chvíli zase zašustění a teď se tam i něco mihlo. Kouká tedy do křoví a uvidí dvě oči, jak ho bedlivě pozorují. Přestane se hýbat a ani nedutá, jen klidně oddechuje. Za chvíli se z křoví vynoří liščí hlava. Čumák vystrčený dopředu nasává okolní vzduch. Kouká na muže upřeným liščím pohledem a stále větří. Jen se muž pohnul, zmizela zase ve křoví. Muž se usmál a vlastně z recese si začal číst nahlas. Lišku nebylo vidět, ale stejně věděl, že tam Vrátil se do kamiónu, vytáhl z lednice poslední dva párky a vrátil se k dubu. Prostrčil ruku velkým okem plotu a položil párky na zem. Otočil se a odešel.

K kabiny pak pozoroval lišku, jak se pomalu plíží k párkům, viděl na tu dálku jak divoce větří, pak skočila, popadla párek a zmizela ve křoví. Musel se smát, jejímu útoku na bezbranný párek. Pak odjel... Tohle parkoviště pak navštěvoval kdykoli jel kolem. Vždycky přinesl párek, vždycky něco přečetl nahlas. Někdy se zdržel hodinu, jindy déle. Pomalu si získával důvěru lišky. Když po nějaké době zase pod dubem četl knihu, seděla už před křovím jako pes a poslouchala. Poslouchala jako by rozuměla tomu, co jí čte. Možná ale jen čekala až muž dočte a dá jí konečně ten párek nebo něco jiného k snědku...
Kdo ví...
Jednou se muž rozhodl, že jí zkusí dát ten párek rovnou z ruky. Bylo to po několika měsících, co jí aspoň dvakrát týdně navštěvoval. Sedl si k plotu, položil párek na oko plotu a přidržoval ho za úplný konec. Pořád mluvil,vyprávěl jí o své práci a po očku pozoroval, co dělá. Liška byla nervozní, bylo to něco, co muž nikdy neudělal. Seděla pořád u křoví a natahovala hlavu k plotu, uši měla postavené a zase nasávala čumákem všechny vůně kolem. Větřila, jestli ji hrozí nějaké nebezpečí...

Muž pořád vyprávěl, mluvil a mluvil. Liška znala jeho hlas a vůně párku byla silnější než pudy. Pomalu se začínala plížit k plotu. Lezla centimetr po centimetru. Muž na ni stále mluvil, liška se občas zastavila a jen tak ležela a větřila. Muž stále mluvil, teď už ji konejšil, ať se nebojí. Koukal se do těch liščích očí, byly temné a krásné. Pomalu se plížila k němu, uši sklopené u hlavy,svou bílou náprsenku teď táhla po zemi, ocas rovně za tělem. Její tlapky opatrně našlapovaly, jako by šla přes minové pole. Muž ji pořád konejšil, plížila se k němu a stále se na něj koukala svým liščím pohledem. Už byla skoro u něj. Zvedla pysky a cenila zuby. Muž si začal říkat, že to asi nebyl dobrý nápad... Jenže ona byla tak krásná, tak zrzavá až skoro hnědá, tak krásně divoká... Pořád na ni mluvil, věděl že se teď nesmí prudce pohnout, natož pak ucuknout. Liška pootevřela tlamu a opatrně si vzala konec párku do tlamy. Pořád u toho koukala svým liščím pohledem na muže a ten tiše mluvil a mluvil...

Když už měla párek v puse, muž ho pustil. Liška rychle ucukla a třemi skoky byla v křoví. Muž se až lekl, jak se to celé odehrálo ve zlomku vteřiny, ale zůstal sedět u plotu a stále mluvil. Pak zamlaskal, vstal a šel do auta. Liščí hlava ho pozorovala, vystrčená ze křoví.
Každé zastavení na parkovišti a čtení knihy už pak zakončoval tím, že si liška musela pro párek přijít sama. Vždycky jí to nějakou dobu trvalo, ale stálo to za tu chvíli čekání. Za tu chvilku, kdy si ta divoká liška vzala odměnu. Po nějaké době už slyšela na zamlaskání a ona na rozloučenou poštěkávala na muže. Tak to šlo několik let. Muž ji na zimu přikrmoval psími granulemi a odřezky od řezníka. A párkem... Párek prostě musel být. V zimě vídával ve sněhu vícero stop, vedoucích k dubu. Chodilo tam lišku krmit více lidí, byl vlastně rád, že netrpí hladem v takové zimě. Na zamlaskání už liška přiběhla k plotu, vzala si jídlo a jedla ho přímo u plotu. Našla k muži důvěru, jen pohladit se nikdy nenechala... Na jaře mu občas ukázala malé liščata, ta ale zůstávala v bezpečí křoví...

Pořád jí četl z knih, které zrovna měl rozečtené. Liška už ležela za plotem, stočená do klubíčka s ocasem pod hlavou. Občas se na ni muž při čtení skoro zlobil, to když kolem prolétával motýl a ona ho chtěla ulovit. Poskakovala a chňapala po něm tlamou. Muž se vlastně zlobil jen naoko, byl rád. Rád se díval, jak liška trdluje za motýlem. Byl to vzácný okamžik ji takhle vidět blbnout.
Přicházela zima a zase ve zverimexu kupoval dobroty, prodavačka se ho vyptávala, jestli je to pořád pro tu lišku. Muž se usmíval a kýval hlavou. Zima přešla rychle, po sněhu nebylo už nebylo ani památky, jen stále mrzlo. Muž dodělával zrovna pauzu a už se těšil, až se zastaví u lišky. Chyběly mu sotva dvě hodiny, když mu na dveře klepe chlap. Otevírá dveře...

"Ahoj, počůvaj, ideš dnes za tú rezatú? Vieš, viděl som ťa tam koĺkokrát, ako jej tam čítaš a krmíš ju. Vďaka tomu ju tam aj ja chodím krmiť... Zpoznal som ťa podla kamióna... " říká mu chlap jako hora, který se přestavil jako Janko.
Po chvíli se bavili , jako by se znali mnoho let. Janko krmil lišku dva roky, přiznal se, že si od něj nikdy nic z ruky nevzala... Janko se poté rozloučil, že už musí jet. Když projížděl kolem muže, zatroubil a zamával.
Muž dodělal pauzu a vyjel. Po několika hodinách už sjížděl na známé parkoviště. Na parkovišti stál jen Jankův kamión. Janko seděl za volantem a jen na muže kývl. Muž jel až na konec parkoviště, kde zaparkoval. Vytáhl dva párky, zamkl kamión a vykročil k dubu. Zmrzlá tráva mu křupala pod nohama a stoupal do kopečka ke stromu. Viděl lišku u plotu.

"Už na mě čekáš, ty nevěrnice? " Mumlal si pod vousy muž.
Přicházel blíž a blíž. Liška se však nehýbala. Když k ní došel, podlomila se mu kolena a on na ně klesl. Z očí se mu kutálely do zmrzlé trávy slzy. Liška ležela u plotu, hlavu prostrčenou okem v plotě. Z krku jí vedlo drátěné pytlácké oko, přivázané ke sloupku plotu. Její liščí oči byly otevřené, jako by se na něj koukala. Její pohled byl ovšem vyhaslý, bez života. Muž koukal na to neštěstí a plakal...

"Takto som ju tu našiel..." ozval se za ním Jankův hlas "čakal som, kým prídeš, nemal som na to silu a myslím, že by si to mal urobiť ty" a podává mu cvikačky na drát.

V druhé ruce drží malou vojenskou skládací lopatku. Muž na něj nechápavě kouká přes zaslzené oči.
"Vystríhaj ju,pochováme ju...".

Muž beze slova bere kleště a ucvákavá drát lišce od krku, stříhá díru do plotu a vytahuje lišku na svou stranu plotu. Je ztuhlá, kdo ví, jak dlouho už tam takhle ležela. Je to vlastně poprvé, co se jí dotýká. Poprvé si jí pohladí, pohladí po hlavě a pak přes celé tělo až na ocas. Ačkoli má Janko dobře dva metry, stejně se mu kutálejí z oči slzy jako hrachy a hlasitě potahuje. Muž bere lišku do náruče a zvedá se ze země.

"Tam..." kývne muž za strom "pohřbíme ji za stromem, ať má klid..."

Pokládá ji do zmrzlé trávy, oba klesají na kolena. Janko vytahuje kapsy dýku, vytahuje ji z obalu a začíná jí bodat do zmrzlé země. Muž bere lopatku, rozkládá ji a po chvíli nabírá zem a vysypává ji vedle. Oba muži mlčí... Po nějaké době je díra dostatečně hluboká a muž do ní pokládá lišku, naposled jí pohladí po hlavě... Zasypávají ji a oba potahujou, těm dvěma mužům z očí padají slzy, stékají jim po tvářích na bradu, kde padají do trávy. Když je hrobeček hotový, oba nad ním mlčky stojí...
Janko svýma špinavýma velkýma rukama sáhne do náprsní kapsy. Vytahuje fotku lišky. Fotku lišky, jak sedí za plotem, uši vztyčené a s ocasem na boku jedné nohy... Kouká přímo z fotky tak, jak se koukala do objektivu. Podává ji muži...

"Chcem ti tu fotografiu darovať, vyfotil som ju pred zimou..." šeptá Janko.

Muž bere fotku do ruky...

"Děkuji..." odpovídá šeptem.

"Musím už isť... Dobre dojdi..." říká Janko, bere cvikačky, lopatku a poplácá muže po rameni.
Muž ještě chvíli stojí a pak také smutně odchází...

Příští cestu zase sjíždí na parkoviště, parkuje. Vytahuje z kastlíku na návěsu kladivo a dubový křížek. Stoupá pomalu po trávě ke stromu. Obchází ho a u čela toho hrobečku do země zatlačí křížek....

Zrovna před ním stojím, je na něm jen jméno. Žádné datum narození, žádné datum úmrtí...
Jen to jméno... Antonie...

Fred
Ps: Omluvte mou slovenštinu,jsem samouk...