šátek

Když objeví se vhodný čas, může ho člověk věnovat třeba ... uklízení.
Někdy uklidí, aby měl pořádek a zahnal chaos, někdy uklidí a v nastalém pořádku propadne chaosu a ztratí svůj řád.

Otevřu šuplík a vyndám z něj všechny věci.
Skoro ... tam vzadu ještě něco je.
Natáhnu ruku v rameni, zašátrám a zpět ruka vytáhne ... šátek. Červený šátek s bílým potiskem. Držím ho v dlani a tělem mi projede vlna vzrušení. Jako tenkrát. To slovo má opojnou chuť vzpomínek.
Dotyk šátku mě přenese v mysli zpět v čase a nechává mě ponořit do okamžiků dávné minulosti.

Jako když v ruce držíte právě nalezenou fosilii ve vápenci a v tu chvíli se ponoříte do druhohorního moře a vnímáte události dob tamějších.
Jako kdyby na okamžik přestala existovat přítomnost.
Jako kdyby přestal existovat tento vesmír a "něco" člověka vhodilo do vesmíru jiného. Do jiného světa, ve kterém kdysi, byť na krátkou chvíli žil, žil a prožíval. Žilo jeho tělo a prožívala jeho mysl a hlavně ... jeho duše.
Člověk se až bojí vzpomenout si na všechno, co se tehdy odehrálo. Bojí se vzpomínek, bojí se nových prožitků spojených s nimi, bojí se bolesti v duši, bojí se touhy, která ho znovu může polapit a uzavřít do své moci.

Držím ten šátek v dlani a zaháním obrazy, které se objevují.
Procházím galerií těch obrazů a chci pevně sevřít víčka a nevidět je.
Ne. Podléhám.
Člověk nikdy nemůže utéct minulosti.
Není důvod zapomenout na to krásné.
Prohlížím si obrazy a úsměv mám ve tváři.
Znovu.
Znovu ti tančím v dlani.
Znovu jsem ponořená do tmy, když cítím na svých očích dotyk tvého šátku.
Znovu jsem svobodná, když cítím dotyk provazů na pažích.
Znovu jsem plátnem pro kresbu tvých provazů, když vytváří geometrické obrazce okolo mých ňader.
Znovu ...
Znovu a na chvíli ... než mě stroj času vrátí zpět do přítomnosti.
...
Skládám šátek do malého balíčku a s ním skládám i vzpomínky, o kterých jen on dokáže tak krásně mlčky vyprávět.