psí obejmutí

Říkám si už tolik roků - deset minut nestačí - přesto vstávám jen tak tak.
Nalít do půllitrového hrnku čaj a strčit ho do mikrovlnky a než se ohřeje - toaleta, oblečení, jídlo – pak dochutit čaj a nalít do plastové lahve (vivat bifenyly) a jít na bus. Osm minut je akorát. Ještě kouknout na děti, zda spí klidným spánkem. A běžet. Šest minut už na chůzi nestačí.

Ranní mrazivou inverzí peláším městem od autobusu do práce, jen odbočím koupit ovoce do blízkého supermarketu.
Tam, u klece s nákupními vozíky je uvázaný mladý labrador. Stojí, rozhlíží se a čeká, až se jeho páníček vrátí z nákupu.
Aspoň tak si to myslím. Tak krásného tvora by tu snad nikdo jen tak nenechal.

Zvážím ovoce, naberu dvě lahve s minerálkou a mířím ke kase. Vyjdu ven a pes tam stále čeká. Procházím uličkou mezi klecí s vozíky a stěnou obchoďáku, pes začne vrtět ocáskem. Být tam jiné plemeno, zřejmě půjdu jinudy.
No, jsi krásnej, pomyslím si, ale já nejsem ta, na koho čekáš. Možná má jen radost, že se někdo k němu blíží. Jak se přibližuji stále víc, vrtí ocáskem rychleji a začíná se chvět radostí. Už jsem u něj. Drcne do mě čumákem a skočí na mě. Tlapky opře o moje ramena, jako by chtěl tančit.
Jsi krásnej, povídám mu a volnou rukou zajedu do jeho srsti a hladím po zádech.
Zahlídnu jeho tmavé oči.
Člověk by se neměl zadívat do psích očí. Je v nich tolik touhy, oddanosti, přání, radosti, vděčnosti ...
Hlavou mi probleskne myšlenka toho psa odvázat a vzít si ho s sebou …

Jak tam spolu stojíme v objetí, vzpomenu si na tři psíky a setkání s nimi.

… na kokršpaněla Ambise, co se s námi toulal po lesích a ráno vždycky zalézal do spacáků a jazykem smyl sny z očních víček
… na to malé černé bezejmenné toulavé psisko, co se ke mně jednou v jedné vsi přidalo a šlapalo se mnou tři dny a večer chtělo zabrat celý spacák pro sebe
… a na Rexíka. Na tu opuštěnou černou chundelatou kouli, kterou nám tehdy někdo přinesl do chalupy. Na věrnýho bracha do posledních dnů. A na jeho oči … jeho poslední pohled, co viděl už jen prázdno a tmu.

"Ještě si pořiďte pejska ..." psala mi včera dcera, "a budeš mít společníka na procházky."

Kamarád by byl prima.
A nejen na ty toulky krajinou.

Hele, povídám labradorovi, musím jít, měj se prima. Snad brzy přijde páníček tvůj.