postel

Postel.
Ach ... postel.
Postel je úžasná věc ... se svými matracemi ... kdo ji vymyslel, tomu budu blahořečit navěky.
Postel ... áááá ... moje postýlka .... vzdychám pokaždé, když večer či v noci zaplouvám do její měkké náruče a ukrývám se pod peřinu. Mlaskám si a rochním se jak divočák v kališti.

***
Miluju dotyk země.
Pohlazení rodné hroudy. Ráda jsem lehávala jen tak na zemi, blíž k té matičce Zemi. Ten dotyk dával sílu, pocit bezpečí, posiloval důvěru, nabíjel zvláštní energií.

Křováci se zlobí za to, co jim civilizace bere. Přinesla jim i tu postel a oni najednou ztratili kontakt se Zemí. Nazula jim boty a oni najednou "přestali vidět".

Spávala jsem kdysi pradávno i v pokoji na zemi na koberci, neboť tam na té tvrdé zemi se mi spávalo líp.
V dětství jsem zase milovala postel u tety a strýce, která byla jak houpačka.

Ach, ta opojná postel s peřinou. Její měkkost, hebkost, teplo, pohlazení, polapení ... získala si mě navždy. Hýčkala mě a rozmazlila.

Už zase mrzne.
Voda opět neteče, mráz ji uvěznil v potrubí. Kamna nestačí vyhřát místnost, i peřina je zevnitř chladná. V pět hodin ráno ji navíc kdosi odkrývá ... jéé ... tatínek přišel ... jak slíbil. Nebo mu už i tam, na druhém konci objektu, byla zima.
Miluju jeho horké tělo. Hned se přitulím a odebírám jeho teplo ...  stejně jako mimozemšťané plazmu od slunce :-)
Nejradši bych se do jeho těla zavrtala celá.
Vždycky se zlobí. Zlobí se, že se nemůže pohnout, že se nemůže rozvalit po posteli a že se nevyspí. Zatímco já, mé tělo propletené tím jeho, spím jako špalek.
Postel ... kolik vzpomínek na ni člověk má.
Jó postel.
To je čarodějný vynález.
Postelí se život začíná i končí.
Dobrou noc.

https://www.youtube.com/watch?v=8lUnXLUKWDs