Momenty

Probouzím se a jako vždy od té chvíle, kdy jsem tě potkal, kdy jsi mě potkala, kdy jsme se potkali, naprosto neuvěřitelně... ještě v polospánku, sahám po mobilu, abych si přečetl vzkaz od tebe, že je vše v pořádku… vím, že tam je… je jiný než obvykle, nečekaný… odpovídám a připojuji otázku, protože jsem vlastně nepochopil… až po pár minutách mi dojde, že ten vzkaz je jen ukazatel, návod, kde si skutečný vzkaz přečtu… našel jsem, přečetl jsem a zalévá mě vlna naprosté euforie… jsi nádherná… ale tlačí mě čas, tak rychle odpovídám krátce, abys pochopila, že jsem četl a pochopil… nádherná… vzkazy ode mne budeš číst až po mnoha hodinách, tak budu mít čas ti napsat něco stejně krásného…

Jsem v autě cestou do práce, pořád na vlně naprosté euforie, kterou jen láska může dát, v hlavě sumíruji si odpovědi pro tebe, aby byly stejně krásné, abych mohl ti celého sebe dát, stejně jako tys mi sebe dala… červená, zastavuji a čekám a dál je mi blaze… sleduji auta projíždějící křižovatkou, už každou chvíli naskočí zase zelená… v tom zezadu rána… hlava letí dozadu na opěrku, auto jako vystřelené letí do křižovatky, tělo letí dopředu, hlava letí za ním… v tom další rána, jak vystřelil airbag… brýle někam odletěly… jako knockout od boxera supertěžké váhy…

Nevím, jak to trvalo dlouho… nevím, co se stalo, jen bílá tma, která postupně ustupuje… přes čelní sklo vidím obrovské kolo návěsu kamionu… začínám náhle vnímat, že někdo otevřel dveře a už chvíli mluví na mne… „Můžete se se hýbat?“ Pohnu jednou rukou, druhou... MŮŽU!!! „Můžete hýbat ….“ BLIK…. TMA

Slyším houkání sanitky a chvíli mi trvá, než mi dojde, že já jsem v ní… cítím, že kolem krku a podél celé páteře mám krunýř… slyším hlas „Nehýbejte se!“ … přesto zkouším pohnout rukou… „Nehýbejte se!“… co se stalo? proč mi někdo cizí, koho ani nevidím, zakazuje se hýbat? Lásko moje, kde jsi, co se to stalo, vždyť já teď pro tebe chci napsat báseň… přeci nemůže být nic špatně, teď, když jsme se našli… „Nehýbejte se!“

Je pokročilé odpoledne… krunýř nemám… po spoustě různých vyšetření, která jsem zprvu vnímal, jako by se mne ani netýkaly, vyslechl jsem: „děkujte pánubohu, nic vážného se vám nestalo, jen šok, pravděpodobně otřes mozku, žebra a celá páteř vás teď budou pár dní bolet, protože zatřásla se vám každá kostička v těle, ale nic vám není, ale chceme si vás nechat na pozorování…“

Ty už si každou chvíli přečteš ranní vzkazy, a já tak chci napsat tu správnou báseň pro tebe jako plnohodnotnou odpověď… sedím v autě kolegy z práce, který pro mne dojel, když odmítl jsem pozorování a podepsal revers, že chci domů… píši z mobilu, však místo básně zmohu se jen na „miláčku, prosím, neděs se, jsem v pořádku, jen mě všechno bolí, ráno sestřelilo mě zezadu auto“

Komunikujeme spolu, i když úplně přehlédl jsem tvou esemesku „jsi v pořádku?“, teď už spolu mluvíme, vím, že jsem tě musel vyděsit… napsala jsi: „potřeboval bys pohladit, pofoukat a uložit do postýlky“ … oba víme, že se to nemůže stát… vše mě bolí, ne nějakou pronikavou bolestí, spíš tupou, zato vše… ještě napíši ti, že kdybych měl potkat toho jízlivého starého vousatého plesnivého zmetka, teď, když jsme se našli, rozbiju mu hubu… vše bolí, přesto usínám…

Je ráno druhého dne… vím, že v mobilu už čeká zpráva od tebe… je mi dobře, odpovídám, ne že by nic nebolelo, ale je to neporovnatelné s večerem…

Poledne druhého dne… čtu policejní protokol, který mám podepsat… „řidič SUV nevěnoval pozornost řízení, protože nastavoval navigaci, a před křižovatkou, kde mu na světlech pro odbočení vpravo svítila zelená, pokračoval v přímém směru, kde následně došlo ke kolizi s autem, čekajícím na červené… dle šetření na místě byla v danou chvíli jeho rychlost 70-80 km/h v úseku, kde je maximální povolená rychlost 50 km/h..."

Je podvečer, ranní relativní pohoda je náhle ta tam, jak šel den, stále víc cítím, že každá kostička v těle se otřásla, a k tomu objevuje se nová bolest… Lásko, já dnes nejsem schopen k tobě dojet, já tě dnes neuvidím, nepohlédnu do tvých krásných očí, neuslyším tvůj hlas, nepolíbím tě, nepohladím, tak moc bych chtěl … teď teprve dostávám vztek na toho včerejšího …

„Já vím, že bys za mnou chtěl, ale já ne. Budeš odpočívat a basta!“

Miluji Tě