Světlé zítřky...

Uvědomil jsem si, že jsem již dlouhou dobu nepřispěl do literárního blogu na tomto zpropadeném serveru a předem zklamu všechny ty, kteří očekávají něco pikantně erotického nebo optimistického. Je to taková retrospektiva jako v béčkovém americkém filmu. Před nějakými sedmadvaceti lety začínala nová éra, naše města navštěvoval Havel a jeho suita, s manželkou jsme se stěhovali do úplně nového družstevního bytu bez hypotéky a bez dluhů, očekávali jsme prvního potomka. Zářná budoucnost, tak jsem to viděl nejen já...

Uplynulo sedmadvacet dlouhých let a positiv spatřuji jako šafránu ve vývaru. Inu, šafrán, o ten v naší domácnosti nebyla nouze a to dost možná ještě 5 let poté, kdy se obě ratolesti, neboť k prvorozenému synovi záhy přibyla dcera, hádaly o každou snítku... Čas euforie a prvotního nadšení vyčpěl. Ekonomika ocelového srdce republiky se zhroutila jako newyorská dvojčata a z pulsujícího a životem kypícího města se za těch sedmadvacet let stala nedobrovolná noclehárna pro ty, kteří neutekli. Je pravdou, že to prospělo ovzduší a životnímu prostředí, ale co do města bez života...

Nebylo zbytí, aby rodina neumřela hlady, dal jsem se podnikání. Připadal jsem si jako na houpačce, jednou nahoře, ale mnohokrát dole, občas jsem pro nedostatek zakázek skončil v záchranné síti úřadu práce. Noci bez spánku s věčnými obavami ze splátkového kalendáře, zda budu mít na sociální a zdravotní pojištění a zejména na daně pro nenasytný berňák. Je s podivem, že jsem to za ta léta ustál bez vážnějších komplikací... A dal jsem se na hledání perspektivního zaměstnání.

Trvalo to snad deset let, co jsem objížděl Českou republiku od Aše po Břeclav a od Českého Krumlova po Rumburk. Před lety deseti se na mne konečně usmálo štěstí a já zakotvil tady. Dnes své rozhodnutí kvituji s povděkem, ačkoliv i to zdejší červené jablíčko skýtalo červa. Stalo se totiž, že jsem opět bez místa. To se tak stává, když se šéfovou oddělení stane mladá, hloupá, leč nepředstavitelně ambiciózní dáma. Rozhoďnožka, která si plete má dáti - dal. Jenže tím, koho obšťastňovala, jsem nebyl já...

A tak obývám družstevní byt o velikosti 1 + 1, hypotéka naštěstí jest umořena. Mám kam hlavu složit a jak doufám, nezemřu ani hlady. Cestování dal jsem již před těmi sedmadvaceti lety vale, v uplynulých deseti letech zaměnil jsem Slovensko za Česko-saské Švýcarsko a hory řečené Krušné. Zůstal jsem definitivně opuštěn a sám, protože "drahé" ratolesti poté, co jsem jim přestal vyplácet apanáž, zanevřely na otce a již nikdy více se neozvaly. Dcera, pokud vím, dělá servírku ve snobském horském středisku a sní svůj sen, jak uloví multimiliardáře, pro něhož bude čest, když z něho učiní multimilionáře. Syn poté, co tři léta "studoval" jeden semestr fakulty jaderné fyziky ČVUT, se nyní drží máminy sukně.

V jiném zdejším příspěvku jsem tady psal, že když je mi nejhůře, sáhnu po knize, protože za vše, co je ve mně dobrého, vděčím své mamince a knize. Sbírám judaika, to kdyby se mezi čtenáři vyskytl altruista a chtěl mi dokoupit něco, co ještě nemám. Na rozdíl od Miroslav Ransdorfa má knihovna padesát tisíc svazků nečítá, mám jich nějakých pět set, alespoň dle průběžně aktualizované databáze na www.cbdb.cz A na rozdíl od židů mi nikdo, alespoň prozatím, neusiluje o život, snad neskončím jako bezdomovec a zdraví snad též ještě nějakou chvíli vydrží... Jen to štěstí se mi vyhýbá...

Rád, alespoň na chvíli, cítil bych se plnoprávným občanem a nikoliv póvlem z opačného konce gaussovského rozložení populace. Někdy se totiž vtírá otázka, zda nebylo by mi lépe v tomto Absurdistánu v kůži hnědočecha...