Nepospíchej

Nepospíchej, říkám si dnes večer, život a smrt za to nestojí. Život ti uteče a smrti zas neutečeš ty.

Ráno dávám do misky lžíci plnou dobroty z konzervy a volám našeho kocourka. Neozývá se, nepřibíhá, kde je? Znovu volám do bytu a na chodbu ... ticho. Asi bude někde po továrně, však on k misce přijde.
Musím běžet, autobus nepočká.

Jdu zkratkou zahradou a odněkud slyším kočičí mňoukání.
To přece ... ale ne.
Nevím, možná někdo umí podle hlasu rozeznat kočky, mně tohle mňoukání trochu připomíná toho našeho, ale co by tady dělal ...
Rozhlížím se, kočičí kožíšek nevidím.
Koček se tu potuluje spousta, to nebude ten náš.

Viděla jsi dnes Mikeše? Ptá se mně večer muž, když se vrátím z práce.
Ne, odpovím jen.
Celý den jsem ho neviděl, řekne a chvíli si o něm povídáme.

Myslím na něj, na jeho hebký mourovatý kožíšek a krásnou kresbu na obličeji.
Vzpomínám si, jak mi na jaře muž řekl: Budeme mít kotě. Bude se ti líbit.
Nechtěla jsem ho tehdy ... sem ... a když tu byl, bála jsem se to malé kotě pustit ven ... hlavně kvůli sousedovic psům.
Tenhle kocourek je opravdu fešák, bohužel i kočky jsou "hezké a ošklivé". Já být kočkou, tak se do něj zamiluju.
Ale i když tou kočkou nejsem, mám ho ráda.

Podívám se do misky ... je v ní stejně jako ráno.
Jestli se ten kocourek dostal k sousedovi do zahrady, tak už nyní běhá po nebeské louce s naším Mikešem předposledním  a psíkem.

Mohl ho někdo najít a nechat si ho, napadne mě.
Kéž by tahle varianta platila, měl by se třeba teď fajn.
Avšak jestli se dostal do zubů těm třem pitbulům ...
Tu jeho bolest si neodpustím.

Možná kdybych se ráno nepospíchala, kdybych se zastavila a pokusila zjistit, kdo to mňouká za kočku ...
Možná kdybych ho ráno našla, byl by tu teď s námi ... jenže ... ono v životě žádné "kdyby" neplatí.

A smrt?
Ta se jen škodolibě zeptá: Kam pospícháš?