Srdce odpověď zná nejlépe

Říká se, že náš život máme ve svých rukách a že ten, který žijeme, jsme si sami vybrali.
Téměř každý den stojíme na křižovatce rozhodnutí a přemítáme, kterou cestou se dát dál.
Je to rozhodnutí opravdu naše nebo nás vede … někdo míní Bůh, někdo prozřetelnost, někdo intuice …
Kolikrát jsou to malinké „něco“, co se nám postaví do cesty, trochu nenápadně, ale vždy zřetelně. Někdy je to zdánlivě nedůležitá, ale logická myšlenka, někdy mňoukání kočky, někdy slovo na reklamním panelu … zahlédneme ho, zaslechneme, ale mnohdy si neuvědomíme, jak je důležité. V té nepatrnosti jeho význam nevidíme.

Koupila jsem koncem léta dopisní papíry a chtěla napsat dopis svému tátovi. Tomu, který mi dal půl života a který se ode mě jednou otočil zády. Bylo to pár dnů před jeho smrtí a ve mně najednou vytryskla obrovská potřeba mu napsat. Nevím, „co“ stálo za tím, že jsem nevzala propisku do rukou, nerozložila bílý list papíru na stůl a nezačala psát.
Nechávala jsem předchozí roky plynout s vědomím, že tenhle okamžik jednou přijde. Okamžik, který zatáhne oponu nad možností setkání. Stejně tak jsem nechala uplynout těch několik málo dnů k napsání dopisu.

Nikdy nevíme, co je dobré udělat. Dokud to uděláme či neuděláme.

O několik týdnů ležel na smrtelné posteli můj nevlastní otec. Nevlastní, ale skutečný. Skutečný svou starostlivostí, svou pomocí, svou přítomností. Když mi bylo sedmnáct, to s námi byl již devátým rokem, psala jsem maturitní písemku na téma Člověk, kterého si vážím a psala jsem o něm. I později jsem mu v různých přáních k narozeninám psávala a dávala najevo, jak si ho vážím a proč. Ale tehdy, v ten jeho předposlední den, kdy mi řekl Děkuju Ti Renato, jsem nebyla schopná mluvit. Slzy mi sevřely hrdlo a já před ním brečet nechtěla. A tak jen v mé hlavě plynula slova, která jsem mu moc chtěla říct. Totiž – že já děkuju jemu a že mu nikdy nemohu oplatit to, co on dal mně.

A pak jsem vzala jeden dopisní dvojlist, propisku a napsala mu dopis. Vložila do obálky a když jsem zůstala u jeho rakve sama, vsunula jsem ten dopis za jeho tmavě modré sako.

Bylo to srdce, které nejlépe vědělo, že tyhle dopisní papíry jsou určeny pro … mého tátu.