Ve stínu duhy...

Nezbláznil jsem se, jak by se mohlo zdát. Předpokládám, že duha je takové to obecné krásno pro všechny. Málokdo nemá duhu rád. Není důvod. Tedy kromě zarytých milovníku deště, ponuré nálady a nečasu (EMO). Je ale mnoho lidí, pro které je duha jakýmsi univerzálním krásnem. Přichází po dešti, když se vyjasní a zem zalije krásné a teplé slunce. Je to nástup změn k lepšímu. Duha je takovým naším vyjádřením štěstí, toho lepšího na co se těšíme, co zažíváme a co máme rádi. Jakmile spatříme duhu, probudí se to dítě v nás. Každé dítě má rádo duhu, jakmile ji uvidí hned to musí všem říct a ukázat. V tu chvíli, ačkoli jsme už dospělí, je duha tím vnitřním teplem a příjemným pocitem, být znovu dítětem a moci se těšit i z takové maličkosti...

Ve stínu duhy se však nachází mnohdy naše skryté já. Navenek působíme šťastní, spokojení, žijeme řádný život. Mnohdy ale ani sami sobě nejsme schopni a ochotni přiznat si tu skutečnou pravdu. Fakt, že je to jen přetvářka, stereotyp, který nás pohltil natolik, že už nemáme dost sil s tím cokoli dělat. Žijeme tedy opravdu spokojený a šťastný život, když uvnitř jsme někdo úplně jiný ale jen kvůli společenským konvencím, rodině, nebo i jen nějakým svým vlastním předsudkům zůstáváme v té lži, která je vlastně příjemná? Obdivuji každého, kdo v sobě najde dost sil a vydá se svou vlastní cestou, jde si za svým snem, neohlíží se kolem a žije svůj život podle sebe. Vždy je mnohem těžší ukázat svou pravou stránku a nechat okolí ať se s tím vyrovná, právě proto se schováváme do stínu duhy. Schováváme tam vše co je naší podstatou ale co si myslíme, že by okolí nepřijalo. Každý si v tom najdeme to své, co jsme do stínu duhy schovali. I já sám tam mám pěknou sbírku.

Co by nás přimělo přestat schovávat to jací jsme? Proč, pro koho, nebo za jakých okolností bychom se tomu dokázali postavit a jít s pravdou na světlo? Sám si občas kladu podobné otázky a snažím se najít odpovědi.