Sluníčka

Namaluj mi sluníčko. Prosím.

Jako malá holka na základce jsem měla památníček, do kterého mi spolužáci a učitelé malovali obrázky a psali hezké či moudré věty na památku. Měly ho skoro všechny holky ve třídě.

Pan Werich prý měl sešit nebo list a chtěl, aby mu každý nakreslil zvíře. Nebo vrabce? Už nevím, jak to bylo.

Pak, někdy kolem dospělosti, jsem si pořídila malý sešitek s tvrdými deskami. Občas někoho požádám, aby mi do něj nakreslil sluníčko. Člověk, kterého mám ráda, kterého si vážím, od kterého bych ráda měla ještě "něco" na památku. Prvními malujícími byli rodiče a děti. Kamarádka a jeden muž se svou dcerou. Mám tam i jednu celebritu, kterou jsem s bločkem přepadla při jedné vernisáži.
Notýsek leží někde ukrytý ve skříni. A sluníčka jsou v něm dobře schovaná. Ještě lépe jsou však sluníčka schovaná v mém srdíčku. Notýsek se může ztratit, může shořet, voda ho odnese, ale ze srdce sluníčka nikdo nevezme.

V posledních dvou letech jsem potkala pár lidí, i zde tady, kterým bych o to sluníčko zase řekla. (Mohli by ho třeba naskenovat a poslat.)
Namaluješ mi sluníčko?