Změna je život (1)

Vše to začalo nevinným psaní. je to už nějakou dobu co tehdy ještě mladého klučinu začalo bavit experimentovat. Tenkrát vůbec nevěděl do čeho jde. Byl pátek, kdy už delší dobu jsem si psal s jednou dominantní paní. Nebyla to tak uplně normální paní, ale to nebylo důležité. I tak mě lákala role psa nebo dokonce koně. A postupně čím si člověk o tom více psal to bylo o to více zajímavější. Netrvalo to dlouho a rozhovor se trochu přiostřil, ale pořád to bylo bylo pouze psaní. Tedy prozatím.
Psát si s TV paní bylo z počátku zvláštní, ale postupně se to změnilo v psaní jako se zcela normální paničkou. A ten rozhovor postupně pokračoval, že tato dáma si udělala srandu ze mě, že bych na sebe dámské šaty neoblékl. Tehdy to znělo jako hecnutí, které jsem samozřejmě splnil a poslal nějakou tu fotku. No a postupně přes text a různé popichování to došlo až sem.
Je pátek odpoledne a já přes všechny ty zprávy jsme se rozhodl s paničkou potkat. No a nebylo by to přece ono, kdyby v tom nebyl nějaké popíchnutí. Asi dva dny předem jsem totiž od paní obdržel zprávu ve které bylo: "OK tak budu s tím počítat, ale stejně nemáš na to vystoupit z vlaku jako fena :P". Vzhledem k tomu co se dělo minule jsem doma měl už téměř vše a šlo to takto uskutečnit. A proto jsem ještě tehdy fajeřil "No to nebude problém". Jenže ted sedím ve vlaku a dostavuje se velká tréma. Sice mám v batohu asi téměř vše, ale na svém sedadle setím jak přibitý a krve by se do mě nedořezalo. Zbývá do příjezdu na nádraží ještě nějakých čtyřicet minut a já se odhodlávám a odcházím na toaletu.
Zamykám za sebou dveře a stěží dýchám, když se na sebe dívám do zrcadla. Pokládám batoh na zem a postupně si zouvám boty. Následně sundavám kalhoty a o nějakou tu minutu si prohlížím své nahé tělo. Dívám se do batohu a vyndávám postupně oblečení. Nejdříve je potřeba si vzít kalhotky, pak sahám po takovém menším korzetu, který ale dobře sedí a rýsuje postavu. Následně si sedám a natahuji si punčošky na které následně dávám černé legíny. Z batohu vytahuji ještě růžové boty na podpadku (růžovou má paní ráda). No a ted už zůstal jen hořejšek. Nejprve vytahuji černé tílko, které si dávám na korzet a přes něj si nandavám růžový kabátek. Otáčím se do zrcadla a nestačím koukat.... No po pár sekundách vyndavám z batohu paruku a jen nějakou drobnost na tvář. To jsem zatím zkoušel jen jednou se nějak lehce namalovat, ale tentokrát se snažím. Aspoň s pudrem a rtěnkou. Ještě poslední úprava, vše ostatní naházet do batůžku, který beru na záda a následně se zkontrolovat ještě v zrcadla. Ten pohled mě zaráží protože výsledek je docela zajímavý a to ještě když se kouknu dolu a vidím své boty a postupně až na horu. Sakra já se nepoznávám... Kontroluji hodiny a ještě zůstalo nějakých patnáct minut do příjezdu na nádraží. Odemykám tedy záchod a vycházím z něj...