Protože ...

(se mi to líbí … život a radost … jsem jaká jsem)

Moje děti říkají, že nemají normální matku.
Usmívám se nad tím tvrzením a je mi fajn.
Někdy se zeptám - Proč?
Nejmladší dcera hned odpoví: Nemaluješ se. Jako všechny mámy.
Proč bych měla ze sebe dělat někoho jiného?
Nenosíš moderní oblečení, říká hněvivě až pohrdavě.
Nosím to, v čem se cítím dobře. Míním a vzpomenu na slova mojí máti, která říkávala, že v oblečení jsem po otci, tomu taky stačilo jedno triko, jedny kalhoty a jeden svetr. Proč bych se měla převlékat za někoho?
Jsi divná. Zpíváš si u vaření, trumfuje dcera.
Mnoho žen si zpívá u vaření, řeknu.
Žádná jiná máma si nezpívá, odporuje dcera.
U kolika jsi byla doma? Ptám se.
Jmenuje pět kamarádech.
Směju se. Na světě je 7 miliard lidí, z toho bajvoko 2 miliardy žen v domácnosti a z nich si jistě nějaký ten milion zpívá. Určitě nejsem jediná.
Nemůžu si k nám přivést žádnou kamarádku, vyjekne.
A kluka nám přivedeš?
To už vůbec ne …

Když mi bylo asi pětadvacet, říkala mi moje o čtrnáct roků mladší sestra, že závidí mým dětem, že mají normální rodiče.
Chudinka netušila, že ... jsme tehdy byli docela praštění.
Nevím, do jaké míry mi ta praštěnost zůstala, myslím, že s věkem příliš nemizí (soudím tak hlavně dle mého exmanžela), jen ji třeba na nějakou dobu a do určité hloubky některé události dokážou překrýt.

Někdy v druhé polovině ledna mi muž řekl, že bych měla odstrojit stromeček.
Proč? Ptám se.
Vždyť už ho nikdo nemá.
To přece není důvod.
Jednou jsme měli stromeček až do září (to jsme měli stromky dva a ta borovice to vydržela). A František Nepil ho mívá do velikonoc (četla někde moje maminka).

Kdy ho odstrojíš? Ptal se mě muž v půlce února.
Nevím, odpovím. Až budu chtít. Prostě se mi líbí. Líbí se mi ta barevná světýlka a nemůžu se jich dovynabažit.

Bylo třetího března večer a divoký vítr se snažil urvat střechu z naší továrny. Záviděla jsem jeho vášeň a zatoužila po vášnivém milování. Místo toho jsem rozsvítila vánoční stromek a lehla si sama do postele a pozorovala barevná světýlka. Užívala jsem si té duhové atmosféry a nemyslela na to, co si pomyslí kolemjdoucí, kteří ho v okně uvidí.
Je krásný, říkala jsem si znovu.
Igelitový ubrus skrytý nánosem spadaného jehličí pod ním místy není vidět. Samozřejmě, že smrček už není tak "svěží" jako byl na štědrý den, uschlé větve jsou povislé a nemají sílu udržet všechny ozdoby, z nichž některé očesal náš malý kocourek (když tu ještě byl). Nemají sílu udržet jehličí, které při nepatrném doteku padá.
Přesto - je krásný.
Napadá mě, že je stejně krásný jako ...
Najednou mi před očima běží film, kdy starý muž říká své staré ženě, jak je krásná a hladí ji přitom po tváři. Po tváři zdobené pěšinkami vrásek a lemované bílým závojem vlasů, přesto je pro svého muže tou nejkrásnější ženou na světě. Pro něj je nádherná, nádherná i tím, co spolu prožili, co pro něj udělala.
Možná ten stromeček nechci odstrojit kvůli dceři, která byla doma naposledy 23. prosince ...
Možná ho nechci odstrojit, protože byl slavnostně oblečen v loňském roce a je připomínkou na rok, kdy jsem se ještě dokázala smát i srdcem, i očima. A až ho odstrojím, tak "něco" navždy zmizí.
Do dvacátého března je času dost. Pak začíná Nový rok. Ten můj.

Je páteční noc, ležím v posteli a dívám se po pokoji. Měla bych uklidit, ale po pátečním ránu, kdy jsem dotáhla jednu ze dvanácti beden s knížkami, zjišťuju, že pokoj již uklidit nelze. Věci z pěti skříní do dvou narvat prostě nejde.
V sobotu ráno přelézám hradbu knih a nemíním ustoupit od svého plánu. Úklid počká. Určitě i to sluníčko na nebi souhlasně kývlo.
Život je příliš krátký na to, aby se prouklízel. Jsou věci důležitější (už to dávno vím i díky mé druhorozené dceři) … k nim patří třeba … jít k rybníku (ve dne, když je hezky).
Být chvíli sám se sebou, sám na místě, kde život proudí v té nejčistší podobě. Nechat vítr ať odnese všechny myšlenky, nadechnout se svěžího vzduchu a při každém nádechu cítit, jak se jakási síla rozlévá v žilách, kterými je dovedena až k srdci.

Dívala jsem se v týdnu na netu na postele a jednu mám vybranou. Vybírám ji už půl roku. Člověk by si měl koupit postel, když ji potřebuje. Jenomže to by nesměl jít k rybníku pozorovat vodní ptactvo, které v jeho středu téměř není vidět. Je to jasné, místo postele si koupím dalekohled.
Život je příliš krátký na to, aby se proležel a zaspal.
A možná příliš krátký na to, aby byl člověk jenom normální (podle měřítek druhých, třeba i vlastních příbuzných).