Co se to sakra děje?

Zašel jsem si na pivo. Jako obvykle i s notebookem, abych udělal nějakou práci. Ouha, hospoda je plná, no jo, dávají fotbal Slavia-Sparta. Ale přeci jen se místo našlo, přímo pod zavěšeným televizorem, kdo by si tam taky sedl, aby nic neviděl, že…
Cestou do rohu pozdravím místní štamgasty, už zase rozpoutali svou panákovou chumelenici, kdysi jsem je v žertu nazval „Sacím komandem“, vzali to v dobrém a dnes jim ze stálejších návštěvníků nikdo ani jinak neřekne. Usedám, dostávám pivo, zapínám notebook a pouštím se do práce.
Po chvíli přichází jeden ze „Sacího komanda“, stává se to, když po mně chtějí rozhodnout nějaký svůj spor dohledáním informace na internetu, protože co je psáno, to je dáno. Dnes ne. Zcela vážně mi říká, ať si objednám něco k jídlu, že ho za mě chtějí zaplatit… Asi jsem musel chvíli vypadat značně nechápavě, než vzmohl jsem se na odpověď, že děkuji, nemám hlad a kdybych měl, tak mám na to, si zaplatit sám. A pokládám otázku, co je k tomu dnes vede. Prý vypadám pohuble!!? S úsměvem odpovídám, že to by měla paní doktorka radost a protože odchází, považuji záležitost za uzavřenou a vracím se k práci.
Dopíjím pivo, dostávám druhé, když v tom ke mně přichází druhý ze „Sacího komanda“ a opět se mě snaží přesvědčit, že si mám na ně dát něco k jídlu… Co se to sakra děje? Nenápadně se prohlížím, zda na mne někdo nepřilepil cedulku „Mám hlad a nemám na jídlo“, ale nic nenacházím a Apríl byl přeci včera… Na chlapy, pokud vím, z nich žádný není… Že by někdo z nich něco slavil a měl rozdávačnou náladu? To taky ne, jak se ukazuje.
Dopíjím i druhé pivo, zaklapávám notebook, a zvednutým lístkem mávám na servírku, že chci zaplatit. Jen pokývla hlavou, že hned přijde, tak položil jsem lístek na stůl. V tom přichází třetí ze „Sacího komanda“, popadá můj lístek se dvěma čárkami, že dnes za mne zaplatí oni a ať si jdu k nim sednout… Servírce, která mezi tím dorazila ke stolu, přitom hlasitě sděluje, že dnes za mne platí oni, ať ji ani nenapadne ode mne brát nějaké peníze…
Přisedl jsem tedy k nim, na chvíli… po chvíli na jejich objednávku přede mnou přistává třetí pivo a mé protesty, že jej nechci, jsou rezolutně smeteny ze stolu tvrzením, že to bych nebyl kamarád… Chvíli se mezi sebou (už dosti neartikulovaně, protože stihli několik dalších rund panáků, než jsem k nim přišel) dohadují, jestli jsem či nejsem kamarád… závěr: jsem kamarád… a protože se tak shodli, objednávají další rundu vodek. I pro mne… a to vědí, že tvrdý nepiju… ale jinak prý nebudu kamarád… ach jo.
Pak se začnou dohadovat, kdo bude platit, kdo na to dnes má a kdo platil posledně. Můj lístek přitom stále drží mezi svými. Pokusím se opět prosadit, že si chci svou útratu zaplatit sám, ale to se na mě dívají až nevraživě, to bych je prý urazil a už bych nebyl kamarád. Situace mi připadá až trapná…
Odešel jsem nakonec s tím, že na stole nechal jsem stokorunu, v sobě jsem měl pivo navíc, na které už jsem ani neměl chuť, vodku, kterou nesnáším, v nejistotě, zda vlastně ještě jsem, či nejsem kamarád a s docela trapným pocitem, protože stále nemůžu přijít na to, co je k takovému jednání vedlo…