Vzpomínka

Možná to znáte, zamyslíte se a přes různé myšlenky, vzpomínky se dostanete někam, kam by jste se normálně nedostali.

Ráno to tady zase bylo o bůčku, lívancích, kachně se zelím....
Mimochodem, kdyby čistě náhodou chtěla nějaká amatérka si šplhnout , mám rád lehký bramborový salát bez majonézy, zeleninky tak akorát, aby nebyl kyselý, kuřízek, nejlépe dva.
Jako moučník, štrůdl, hodně jablek, aby nebyl suchý, ořechy, rozinky.
Káva kvalitní, rozpustná, do pořádného hrnku, do dvou třetin voda, zbytek mléko.
To jen kdyby .......

Ale abych se vrátil k původní myšlence.
Přes jídlo, figuru a tak, jsem se dostal až do mého mládí, kdy pro mě nebyl problém unést metrák. Přeházet třicet pytlů cementu z palety na auto, pro mě byla lehčí rozcvička. Tenkrát ovšem měl pytel kvalitního strusko portlandského cementu 50kg.

No a tenkrát se podnik rozhodl mě jako perspektivního kádra poslat na týden na jakýsi kurz.
Naložili nás do autobusu a odvezli do jednoho zapadákova, kde dávali lišky dobrou noc. K mému překvapení byli mezi námi i ženy.
Po ubytování, svačině, to začlo. Horší jak ve škole. dokonce byla vyžadována pozornost a neustále dokola se opakovalo, že kurz bude zakončen písemnou zkouškou. Tak jsem se snažil opravdu dávat pozor a dokonce jsem si dělal poznámky.
Odpoledne, kdy ta nalejvárna skončila, jsem bloumal po přilehlé zahradě. Nikoho jsem neznal, evidentně jsem byl nejmladší účastník.
Už si nepamatuji, kdo oslovil koho první, ale myslím, že já jsem to rozhodně nebyl, strach by mě to nedovolil. Byla starší, no mámu by mi asi nemohla dělat, ale starší tetu určitě.
Drobná blondýnka, chtěla, jestli bych si nešel zapinkat pinčes. V životě jsem to nehrál, no párkrát s tátou, ale to byla vždy fraška. Bylo to na mě moc rychlý, ještě tak normální tenis u sousedů na kurtu.
Nevím proč, ale kývnul jsem. Naštěstí ona to taky neuměla. Ale taky nezapadla, nudila se, jako já, tak jsme blbli s míčkem a pálkami.
Od té doby jsme spolu trávili každou volnou chvilku. Chodili na procházky, pozorovali vlaky, čutali s mičem, hráli piškvorky, lodě.
Bylo to, jakoby jí bylo dvacet. Žádná kravina co jsem vymyslel, nebyl problém.
Večer nosila dlouhý pletený krémový svetr, přetahovala si rukávy přes zápěstí, prsty si ohřivala o hrnek s kávou. Nevím proč, ale ten pohled na její ruce mě neuvěřitelně přitahoval, zbožňoval jsem ho.
Přišlo poslední odpoledne, poslední procházka.
Poprvé přišla v šatech, přes ně onen svetr, punčochy, lodičky. Vypadala skvěle.
Když jsme byli z dohledu, dovolil jsem se ji vzít za ruku. Přitiskla se, vzala mě okolo pasu, já jí okolo ramen .
Šli jsme polní cestou, když se najednou vymanila a stoupla si na mez. Naše výšky se srovnali.
První dotek rtů jakoby na zkoušku, druhý, při třetím jsem ji obejmul a přitiskl k sobě.
Pokračovali jsme ještě kus po cestě, která nás dovedla na kraj lesa.
Vylezli jsme na nedaleký posed, odkud jsme pozorovali zapadající slunce za hřebenem Jizerek.
Schoulila se v mé náruči, hladil jsem jí po vlasech, po zádech, nemluvili jsme, já přemýšlel, co by tomu asi řekli naši, kdybych si domů přivedl starší ženu...
O čem přemýšlela ona nevím, neptal jsem se...
Večerní chlad nás vyhnal zpátky ...
Na chodbě poslední políbení.
Druhý den jsme napsali test, který byl fraška. Strašili nás jen proto, aby udrželi naši pozornost.
Oběd, odjezd do Liberce, kde jsme se rozprchli.
Už nikdy jsme se neviděli, nepotkali.
Jenom vzpomínka zbyla.

Když o tom teď tak přemýšlím, já vlastně ani nevím jestli byla vdaná, neptal jsem se, ale tenkrát jsem tak nějak automaticky předpokládal, že je vdaná, má děti, manžela.....