Nazdar divočáci

Určitě je tady mnoho kaňourů a divokých milovníků, leč těmto se mi úspěšně daří vyhýbat.

Šla jsem se dnes v pozdním odpoledni podívat na místo, kde jsem již několik roků nebyla. A jelikož tento víkend byl na ptáky vskutku bohatý, posbírala jsem narychlo odvahu a vstoupila za skřípající branku.

Krátce po prvních metrech si všimnu stop, co zanechává po svém hledání potravy černá. Uklidněna věděním, že za noc ujdou dvacet kilometrů, jsem si řekla, že v tuto hodinu se s nimi zde setkat rozhodně nemusím.

Kráčím zvolna cestou za rozlehlými rákosinami, tu pozorujíce trus, co určitě nebyl čerstvý, tu vidouce otisky spárků, co jistě patřily vysoké, jdu stále dále.
Z vodní plochy uprostřed se ozývají hlasy a já toužím vidět, kdo to je. Do rákosin rozhodně nepolezu, bažiny mě děsí od dětství od té chvíle, co jsem viděla film, z nějž si pamatuju ruku tonoucího v bažině.

Napadne mě vylézt na malou stráňku. Šplhám vzhůru a když jsem téměř na vrcholku, zaslechnu z metrového porostu janovce dupot, co nevěstí zvanou návštěvu. Ačkoli nerada, musím si přiznat, že tohle budou divočáci. Sakryš, co teď? Kdyby je napadlo se ke mně rozeběhnout, neuteču. Stromů je kolem dost, ale taky (pokud by se mi podařilo se dostat do jejich korun) bych na nich mohla trávit čas do noci.
V první bleskové myšlence mě alespoň potěší, že je duben. Dusot se zvolna blíží. Překvapivě nemám tak velký strach jako z mladých býčků za ostnatým drátem, co se téměř pokaždé, když jdu tou cestou mezi pastvinami, ke mně rozeběhnou. Dokonce ani nevolám příteli na telefonu.
Nikam nezdrhám, zůstávám v klidu stát. Dusot je slyšet tak deset patnáct metrů ode mě, ale majitele kopýtek nevidím. Musím je zahnat, napadne mě jediná spásná myšlenka. Nasadím svůj tenký mezzosoprán o pár tónů níže než baryton a vydám ze sebe hrozivý zvuk. Po chvíli se kopýtka rozeběhnou. Naštěstí pozoruji pouze hřbety, a hlavně vzdalující se pozadí statných štětináčů. Sleduji dalekohledem, kterak mizí a raději nepočítám, kolik jich bylo. Když zmizí i poslední pírko, ještě chvíli poslouchám, zda se nějaký nezapomněl.

Zahnala jsem stádo divočáků, hlásím po příchodu domů. Cítím se jako Xena, co zvítězila nad bandou udatných bojovníků. Syn mi nevěří, dcera mlčí a muž praví, že mě jednou najde nabodnutou na nějakém rohu či parohu.

Co bys dělal, kdybys potkal tlupu kanců, ptám se svého muže.
Posral bych se strachy, odpoví okamžitě.
Ty? Nevěřím, takový silný muž …
Co bych moh´dělat, kdyby v okolí nebyly stromy.
Tam jich bylo dost, pravím s nadějí.
A všechny měly větve tři metry nad zemí, dí skepticky.

Zanechávám hovoru. Cítím se na výši, já, slabá žena jsem zahnala stádo divočáků a on, silný muž, by se …