Co mne ještě čeká...

Byly svátky a tak sedíme doma u oběda,jako rodina. Dávám si lazaně s dětmi a manželka ještě dojídá polévku. Dcera vedle mne,sedí na svých nohách.
"Prosím tě,sedni si normálně,jez jako běloch!" napomínam mladší dceru.
"No joooo..." zabručí na odpověd a sedá si jak se patří u stolu.
"No! Sedni si hezky,nebo budeš jako prase!" sekunduje mi starší dcera,která se musí vždycky míchat do toho,co se ji netýká,zvláště, když může někoho popíchnout.
"Nech tooooohoooooo!!!" vyjede po ni ta mladší.
"Přestaň ji nadávat!" zvedne hlavu od polévky manželka.
"Já ji nenádávám... Nerekla jsem nadávku. Prase je zvíře!" odpovídá manželce starší dcera významně.
"Záleží jak to řekneš a jak to myslíš..." odpoví ji manželka. Je mi jasné,že si naběhla,protože teď to ta naše "kmotra všech moudrých" začne rozebírat.
"Ale když řeknu volovi, ty vole,tak mu přece nenádávám..." vysvětluje manželce dcera.
" A když řeknu oslovi,ty osle,tak to taky není nadávka,když je osel." sekunduje ji mladší dcera. Manželka otočí oči v sloup a mlčky dál jí polévku.
"A když krávě řekneš,ty krávo,tak ji přece taky jen oslovuješ..." přisadím si se svou do mlýna a dál žvýkám lazaně. Děti se zasmějou.
"A když žeknu slimákovi,že je slimák,tak to taky nejní nadávka." vkládá se do debaty i synek.
Manželka si hlasitě povzdychne a dále jí polévku. Šibalsky se po sobě s dětmi koukáme,kdo co řekne teď.
"A když kohoutovi řekneš,ty kokote,tak to taky není nadávka." naváže zase ta starší dcera.
Vyprsknu a lazaně letí doprostřed stolu. Manželka zvedá překvapeně hlavu a kouká se na dceru.
"Co jsi to říkala???" zeptá se znovu.
"No když řekneš kohoutovi,ty kokote,tak mu taky nenadáváš..." odpovidá dcera znovu.
Začínám se dusit lazaněmi a nevím co dříve,jestli se nadechnout,nebo se smát.
"To co jsi řekla,není kohout!!!" důrazně ji říká manželka.
"No ale je tam přece to KOKO..." brání se dcera.
"Koko,ale dělá slepice a ne kohout. Kohout kykyryká. To by bylo kýkýt!" odpovídá ji výsměšně mladší dcera.
Začínám se dusit a rudnu v obličeji. Kašlat a smát se zároveň je opravdu obtížné.
Manželka s cinknutím pokládá lžíci co talíře a schovává obličej do dlaní. Ramena se ji třesou smíchem.
"Co je?" ptají se obě holky a nechápou čemu se smějeme.
"Prosím tě,kokot je mužské přirození..." vysvětluje manželka dětem.
Praštím rukou do stolu a dostávám záchvat smíchu. Je mi jasné,že si žena opět naběhla a zase se to začne rozebírat. Holky se na sebe tázavě koukají.
"Mamíííí...co to je to mužské pširození??? To nám ve školce nežíkali..." zeptá se synek nahlas.
Teď už se řehníme všichni,ikdyž děti neví čemu.
"Mužské přirození je lulina..." vysvětluje synkovi manželka.
Holky kývnou hlavou ve stylu "jo aaaaha...."
Synek zakroutí hlavou a suše pronese:
"No to nemůžeš říct hned...?"

Fred