íkvé pětadvacet

Vím, že moje slova sem nepatří ...

Včera jsem se topila v podivném moři vražedných myšlenek. Nezbývalo nic jiného než čekat, až se alespoň trochu bouře zklidní a nebe vyjasní.
Dnes jsem rozdávala úsměvy na potkání. A dostala jich nespočetně. Od mužů.

Nahlédla jsem večer do některých textů a úsměvy zmizely.
Znovu jsem pocítila tu beznaděj, kdy matka nedokáže svým dětem pomoci, aby byly zdravé.
Aby byly stejné jako ty zdravé a aby se jim ti všichni zdraví nesmáli.

Jako matku mě někdy přepadají bolestné výčitky, tisíce jehliček, co se zabodávají do srdce.
Kde jsem udělala chybu?
Kde - v těhotenství, při porodu, nezvládla jsem svoji psychiku, měla jsem vybrat jiného doktora ...

Nikdy jsem se neptala Proč právě já, ale proč  Ona, proč On.
Stačí tak málo. Pár kapek krve navíc a pár molekul kyslíku méně ... a ten mozek je úplně jiný.
A je nastavena hranice, za kterou už nemohou dál.
Třeba ve škole ... tam, kde se to zdravý zvládne naučit za pět minut na jedničku, oni nad tím stráví hodinu a výsledek jim slávu nepřinese. Spíš posměšky druhých.
Těch zdravých ... co mají údajně vyšší iq a jsou chytří.
Údajně.
Jenomže v čem tkví ta jejich chytrost, když porozumět neumí, nechtějí, nedokážou.
Ani když vyrostou a říkají si dospělí.

Jen je mi z toho smutno, nic víc.
Zase bude fajn.