další sklenička ...

Pozorovala jsem ji, jak letí na zem, odrazí se, udělá přemet nad zemí (možná se nerozbije, na setinu vteřiny se zaraduju), pak vrazí do nádoby na zemi a PRÁSK - střepy se rozletí do všech stran. Je konec.

Bylo jich tehdy šest.
Kupovala jsem je, bylo mi asi devatenáct, a myslela jsem si, možná trochu zamilovaně, možná trochu naivně, že si toho kluka jednou vezmu, budeme spolu žít v hájovně a vychovávat svoje děti.

Koupila jsem ty skleničky zdobené barevnými kresbami lesních zvířat a nápisem Lovu zdar. Ochraňovala jsem je pečlivě ... když jsem se pak vdala za někoho jiného, zpočátku jsme z nich snad vůbec nepili. Stály vystavené v řadě na dřevěné vyřezávané poličce a já se potají občas na ně usmála a pomyslela si - jak by jim to slušelo v hájovně.
Opatrovala jsem je snad kvůli nějaké bláhové naději ... co já vím, člověk někdy věří nemožnému, člověk někdy nechce ztratit svůj vzdalující se sen.
Skleničky přežily první manželství, přežily stěhování a pak najednou dostaly místo mezi ostatními hrnky a statut běžného používání. Ale i tak jsem je dál zpovzdálí střežila.
Nikdo nikdy netušil a netuší, proč jsem je tehdy kupovala.

PRÁÁSK, rozeběhlo se sklo s cinkotem do všech stran a mě hlavou proběhl v té chvilce kus života.
Podívala jsem se hned do skříňky, kolik jich ještě zbylo ... žádná? To jistě ne. Možná jsou v tom dřezu plném umytého nádobí, co po obědě nikdo neutřel. Možná je ještě nějaká nevybalená v bedně, protože všechno nádobí se sem nevešlo.
Seberu velký střep s obrázkem a podívám se ... byla se srncem.
Smetu střepy na lopatku a ještě chvilku ji nechám položenou v kuchyni na zemi.
Ještě je nechci vyhodit.

Další rozbitá sklenička jako další potvrzení rozbité naděje nebo toho, co se už nemůže stát.
Zametené střepy jako zametený včerejší den, včerejší život, včerejší sny.
Za okny se stmívá a na okenní sklo ťukají vzpomínky. Jen chvíli je pozoruju. Mít závěs, zatáhnu a pustím si nahlas nějakou hudbu.

Pokusím se přesvědčit, že ... "střepy znamenají štěstí".