Vymítač ďábla

Bylo to nějak na podzim před pár lety, co jsem se přestala vídat s jedním mužem. Takový kouzelník, nikdy nepotřeboval moc vědět a byl to dokonalý hajzl. Byl mnohem starší,než jsem byla já, to málo, co mi řekl, mě dalo smysl do života a vždycky mu záleželo na tom, abych byla šťastná. Nikdy nezmizel úplně, dlouho jsem na něj myslela neustále každý den, na ten čas, co mi věnoval, na jeho slova a jeho hlas, na jeho úsměv, na jeho oči, na jeho vůni, jak mě držel v náručí, jak mě držel za ruku, jak mě miloval a v mém životě zůstal napořád.
Na začátku té samoty jsem byla v koupelně mého bytu, brečela jsem a krvácela, nejdřív na těle. Můj spolubydlící mě tak nikdy neviděl a ptal se: Eli, ty ho tak moc miluješ? S nikým jsem nesdílela svou bolest a jen náhodně jsem o toho muže zakopávala, když se vrátil ze zahraničí, aby byl nablízku. Po čase jsem cítila, jak mi kapky stékají po srdci a z duše se mi chtělo umřít..
Později jsem se seznámila s Jacobem, jen on mě mohl vyléčit, abych pochopila, že jsou v životě důležitější a podstatnější věci, ale pořád jsem milovala toho muže a pořád jsem na něj myslela.. a tak jsem přijala nabídku výprasku, abych mohla být s jiným mužem.
Ten pán měl něco přes 60, byl vysoký, měl téměř bílé vlasy a dlouhý plnovous, silné paže,.. vypadal trochu jako Bůh ze Sixtinské kaple.
Sedl si na kraj postele, lehla jsem si nahá na jeho kolena, ruce jsem skrčila pod prsa a vnímala údery a bolest na svém pozadí. Bil mě rukou, jeho úder byl silný a pravidelný, o něco pomaleji než mi bije srdce. Nejdřív jednou.. potom druhou rukou, když měl bolavé ruce, bil mě páskem a nakonec bičem. Vydržela jsem to necelou hodinu. Jeden týden jsem cítila bolest, při chůzi, nemohla jsem si sednout a musela jsem spát jen na břiše. Ta bolest mě celkem zachránila, bylo to takové vysvobození od bolesti ke smutku.