Večer zase na amíkách ...

Přesně v devět ráno mi posvítilo slunce na polštář.
Vstávej, možná chtělo říct.
Ta půlka paralenu nezabrala, v krku bolí a zmrzlina to asi nespraví. Hlava tupě bolí a s ní celé tělo, nějak to "rozchodím".
Je to tři dny, co jsem zažila nádherný pocit. Okamžik, večer, kdy byli mí blízcí blízko. Kdy skoro všechny moje děti byly doma, se mnou, kdy jsme večer seděli u stolu a povídali si. Kdy skutečná blízkost přebila virtuální a svět za obrazovkou počítače nebyl potřeba.
Ten okamžik opatrně vzít a jako vzácnou relikvii vložit do truhličky na paměť a někdy ve vzpomínkách se s ní potěšit, na chvíli se jí dotknout.

Stačí, aby o jednoho člověka bylo míň a dostaví se pocit prázdnoty.
Už nechci bydlet na zámku a není to množstvím velikých oken, které bych musela mýt. Nechci bydlet na zámku, protože zámky jsou vždycky veliké a rozlehlé a člověk se v nich snadno ztratí a nemusí najít chodbu k druhému.

Co večer každý zaleze do své místnosti a jen konvice rozezní svou parní píseň a zažene na chvíli ticho.
Zeptám se alespoň syna, jestli si chce zahrát šachy. Zavolám mamince. Sice říká, že každý den si volat nemusíme, a já mám pocit, že samota není skutečnost, ale jen pocit.

Meduňkový čaj s citronem zahřeje dlaně.
V uších mi doznívají písně pěnic a lindušek, a v nose se uchytil kousek vůně střemchy z podvečerní procházky. Řeřišnice v jemné barvě lila něžně rozradostní kout v kuchyni.

Tak domu z procházky? Zubil se na mě soused, kterého si nechci moc připouštět k tělu.
Jo, směju se na něj, z části ze snahy o udržení dobrých sousedských vztahů, zčásti ze své přirozenosti. Natrhala jsem si na louce kytku do vázy, dodám ještě a pozvednu směrem k němu malý puget řeřišnice luční s psárkou a malou ostřicí.

Svými křídly rozhánějí pomyslnou samotu vlaštovky a jiřičky. Třeba si jiřičky nad oknem postaví hnízdo. Ale co vlaštovky? Najdou tady letos místo na hnízdo?

Chvíli čtu o jednom ptačím životě, zaslechla jsem jeho volání z louky, chvíli prohlížím fotky kopců a snažím se představit, jak asi vznikly, stahuju film na zítřejší večer a dívám se na ten, co jsem stáhla včera. Dělám práci, kterou bych měla dělat v práci, ale mě to baví, jen to musím dělat potají a tvrdit, že to není do práce. Mám nekonečně možností, čím hlavu zaměstnat, kterak nasměrovat hledí pozornosti, přesto stačí nepatrný záblesk a ten divný pocit samoty je tu.
Někdy ten člověk vážně chybí.
Meduňkový čaj rozehřeje tělo.

Zvědavost mě večer nakonec přemůže a nahlédnu na ty stránky. Někomu odepsat, přečíst pár vět z nějakého blogu a několik nadpisů. Zapsat do deníčku několik myšlenek, několik příběhů, několik pocitů. Není důvod, aby někoho zajímaly.
Ti čtyři muži, co si tu se mnou pravidelně nepravidelně píšou, jsou fajn. Jejich písmena jsou jen několik centimetrů přede mnou, avšak oni tisíce kilometrů daleko. Možná tisíce světelných let, vyjde to nastejno. Přemýšlím, proč by si se mnou měli chtít psát. Za pár dnů zřejmě zapomenou. Není nic, co bych jim mohla dát.

Člověk má v sobě (nebo okolo sebe) podivnou zeď a nemá sílu ji zbořit.
Někdy chybí ještě jeden pár rukou.

Ve tři odpoledne konečně sundám noční košili po tátovi a župan a převlíknu se. Hlava pořád bolí a tělo s ní. Dám si kousek česneku a až půjdu na svou podvečerní čtyřkilometrovou procházku strčím do kapsy růžovou tabletku pro kdyby a jistotu. Ven jít musím.
Třeba ty mé nejkrásnější kytky v mokřině už kvetou.
A večer, nebo někdy možná zase na netu …