Pánové přicházejí po špičách

Dvakrát tiše zaklepou na dveře a zeptají se, zda mohou vejít dál. Nenápadný úsměv ve tváři a v očích jistotu a porozumění. Věty krátké, přesné. Pevný stisk ruky a sebejistota hozená ledabyle přes rameno.
Takový jsem měla pocit v prvních týdnech ... z některých příchozích zpráv. Byli tak asi tři, čtyři, ti "praví". Jeden mi napsal: Máš v sobě velký potenciál. Překvapilo mě, jak mě po mé první odpovědi tak odhad´. Zvláště v době, kdy jsem si nebyla jistá, zda – "jsem či nejsem ... subinka". Jiný se představil jako Pán a přítel. To mi bylo sympatické, vždyť Pán by měl snad být i dobrým přítelem. Většina úvodních slov dominantů byla skutečně milých.

Byla i taká, co mé rty nenechala kamenné, co mě pobavila.
Taková osobní čubka by se mi hodila a zároveň kamarádka na sport.
Ahoj jsi zlobivá a schází ti výchova, tvrdej sex? Rád tě vezmu na výchovu a udělám si z tebe sex.otrokyni. Co ty na to?

No – třeba jednou někdo, ale začátek to bude muset mít jiný.

- Ahoj, prave jsem si procital Tvuj dotaznik a dospel jsem k tomu, ze Te chci prijmout, nejdrive k takovemu prijmacimu pohovoru a poznavaci lakci, pak, kdyz se nam to bude libyt, muzem v tom obcas pokracovat. Jako prvni ukol se vyfotis uplne naha a samozrejme mi to posles. Teda pokud mas take zajem?
- Ahoj, děkuji za zájem, svého Pána mám.

Budu upřímná - k Pánovi nejdřív musím získat důvěru, pak mu můžu poslat takovou fotku, jakou žádáš.

- Buť Mojí subkou. :-)
Pošli ICQ kontakt nebo email.
- Proč?
- Proč ne ? :-) užijem si :-) bdueš dělat subku poslouchat plnit úkoly ;)

Asi neumím "dělat" subku, když se cítím být vnitřně subinkou. Ale ne pro každého.

Beru si příliš ze slov, která jsou na bílém papíře nepapíře. Když čtu dopis, jako kdybych chtěla proniknout do mysli toho pisatele právě v okamžiku, kdy jej psal, do jeho myšlenek, pocitů, v hlavě mi zní jeho hlas a chce se mi vybavit i jeho tvář. Je to jen fantasie, nejsem žádný senzibil, jenom to čtení tak vnímám. Na druhou stranu si i říkám, že když někdo napíše "myluju tě", může to být člověk s otevřeným srdcem na dlani. Jen jednoduše psaní není jeho silnou stránkou. Tak vše beru i s případnou rezervou. Psala jsem si s nimi ráda. Se všemi. Nevím, zda oni se mnou. Pro mne to bylo poznání. Poznání jich, jejich Já, postojů, názorů, cílů, té různorodosti, poznání mne samé.
Později, když u mne byla situace jiná, měla jsem možnost se setkat. Lákalo mě to. Moc. Jen jakási neviditelná ruka mě držela zpátky. Možná jsem se bála určité negativní stopy. Možná mi tam špetka čehosi chyběla. Třeba jsem se bála i sebe, že do něčeho skočím rovnýma nohama v obavách z nedostatku času. Ale nedokázala jsem se sejít jen tak s někým, abych jen ukojila touhy své a byla pro potěšení toho druhého. Jen tak, bez té špetky "čehosi". Bez toho pocitu či přesvědčení, že si mě ten druhý váží. Nebo že mě má rád.
Až jednou - Touha byla přemožena. Někdo tomu nerozuměl. Byla přemožena city. Někdo to nechápal. I já se ptala – je to výhra? Člověk se občas hloupě ptá.
Nepřišel po špičkách. Nezaklepal dvakrát na moje dveře. To já jsem jako první vhodila do jeho kaslíku lístek s krátkou obyčejnou zprávou. A nic nečekala.
Najednou jsme si začali psát. Bez znatelného cíle.
Nabídl mi přátelství a porušil své pravidlo.
Přátelství má pro mě vysokou hodnotu.
Nechtěl fotku. Navrhl možnost setkání. Vypadalo to, že bude jen jedna jediná. Nečekám na druhé příležitosti, nemusejí přijít.
Nevěřila jsem, že se sejdeme víckrát než jednou. Čas se snaží být mým pánem. Ale chtěla jsem znát odpověď na tu otázku.
Přátelství je někdy víc než láska.
Setkání už nepočítáme.
Všechno se mění.
Láska má velikou sílu.
A už asi ví ... proč mám ... Malého prince
:-)

(vzpomínka ze starého archivu)