Nepodceňujte lesní paloučky

Ano, i tak by se dalo nazvat to, co Vám popíši a co se stalo.
Je to už pár let nazpět, kdy jsem byl na své chatě a protože bylo léto v plném proudu, vzal jsem košík a vyrazil na houby. Chata je položena trošku výše, myslím tím nadmořskou výšku a tak houby v našich lesích začínají růst trošku později než někde dole v nížinách. Cestu jsem si klestil porostem, který v osmdesátých letech dostal díky našemu ovzduší, co proto a nejjednodušší cesta byla vysázet nové odolnější smrky. Jenže s tím starým polomem se nikdo nezaobíral / nebo možná ano, nevím / a tak vznikly takové pruhy, kde staré stromy se nahrnuly na hromadu na jednu i druhou stranu a mezi nimi začínal nový život smrkového porostu. Čím dál jsem šel, tím byl les takový jako jiný, voňavý a tichý. Pak jsem přišel na krásnou mýtinu, která byla prostě schovaná ze všech stran vysokou hradbou polomu, byť jen několik desítek metrů od cesty. Košík šel na zem, prádlo šlo dolu a začala opalovačka nahého těla. Kdybych to věděl, mohl jsem sebou vzít deku, ale aspoň pití jsem si do košíku na cestu dal. Natáhl se na oblečení, do očí dal kšiltovku a za hlavu položil košík. Zavřel jsem oči a cítil, jak mi míhají nějaké hvězdičku za víčky, protože to určitě znáte, jak je zavřené mačkáte proti sluníčku, když pořádně pálí. Usnul, neusnul, nevím. Pravda je, že jsem uslyšel nějaké : ehmmm“. Prudce jsem se posadil, ruku dal reflexivně mezi nohy a tak jsem se lekl, že jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Navíc jak jsem se posadil a otevřel oči proti tomu sluníčku, tak jsem stejně nic a nikoho neviděl. Až když jsem se otočil, že si zvednu čepici, která mi spadla z hlavy dolů, jak jsem se prudce posadil, jsem tu postavu uviděl. No trapas. Stála tam ženská, v ruce košík, na hlavě také kšiltovku a prý, že pokud by mi nevadilo, že by si na chvilku lehla někde opodál, protože jak mě viděla, se opalovat, dostala také chuť nechat své tělo prohřát sluníčkem, jenže se bojí někde sama, v lese si jen tak lehnou nahá, protože co když by nějaký houbař šel okolo a dostal chuť na něco jiného. "A mě se nebojíte"? padla otázka. "Vás? Vás jsem si prohlédla a nakonec usoudila, že by to mohlo být i příjemné, pokud by to nebylo jako znásilnění, ale jako krásné milování." No, se svoji odpovědí mě po prožitém překvapení dostala i podruhé, protože takovou odpověď jsem prostě nečekal....
Popošla pár metrů ode mne a začala se svlékat. Měla to jednodušší, protože na sobě měla víc oblečení, než se zdálo a byla zřejmě do lesa dost a dobře vybavená. S postupným odhalováním a sundáváním svršků se začala rýsovat pod tím vším docela pěkná postavička na ženu, které bylo podle mne tak kolem padesáti. Když shodila maskáče, vykoukla prdelka jako dva stroužky česneků, sice trošku zmáčklého od mistra Pohlreicha, ale přesto dost pevné na to, že nebylo možné přehlédnout tu péči o své tělo. Hezké nohy jak jsem po očku mohl zahlédnout a už se skoro snažila sundat triko, když se na mě otočila. " Proč se díváte jak se svlékám "...no co odpovědět... " jsem jenom chlap, tak se omlouvám " a otočil jsem hlavu do polohy směrem k nebíčku. Přesto jsem ale zahlédl, že prsa byla vzhledem k její postavě menší, než by ji možná slušela, ale to bylo vše, co jsem viděl. Čas běžel, sluníčko pálilo a já se přestal zajímat o dění vedle sebe.
" Všimla jsem si, že máte v košíku vodu, tak jestli byste mi nedal malinko napít" Zase mě vyrušila z mého snění, které bylo patřičné možnostem zdravého chlapa a jak jsem otevřel oči, zase stála nade mnou, tentokráte ve směru slunce a tak jsem ji jasně viděl hned. " Poslužte si, jen musíte pít z láhve, hrníčky sebou nenosím " a cítil jsem, že se mi nepodaří moc dlouho skrývat své přicházející myšlenky. Zavřel jsem oči, zase si lehl a slyšel i cítil její kroky, jak jdou za mě a ona si bere láhev s pitím. Pár loků, protože to prostě slyšíte i víte, že většina žen neumí pít z láhve a jak ji to malinko uteklo z toho hrdla, samo jak pila nade mnou, po láhvi to steklo na můj hrudník. Pár kapek….“promiňte, já nechtěla… Mávl jsem rukou, a ani se na ni nepodíval. Láhev dala zpět a slyšel jsem kroky, jak odchází. Zdání… Za pár vteřin, jsem slyšel, jak si sedá vedle mě na své maskáče a svoji rukou utírá ty kapky z mé hrudi, které tam spadly, kdy pila. Cítil jsem, jak se mi probouzí k životu ten můj „kluk“, ale nedokážete poručit "lehni" ani když by jste se zbláznili. Prostě to je reflex a i když nás někdy přivádí do rozpaků, tak i tak jsme za to rádi.
Za chvilku ho měla v ruce. Jen tak, si s ním hrála. Držela ho jako svíčku a prohlížela si jeho žalud, tělo a pevně ho mačkala. "pěkný kousek" "nemohl jsem mluvit... jen jsem se začal maličko kroutit v bocích. Zmizel ji v ústech a já ani nestačil vzdechnout. ..Jak se naklonila, tak zvedla zadeček ze země a já na svoji dlaní malinko zašmátral po jejím stehnu na mušličku. Hladká, oholená, trošku už mokrá, připravená....Řekl jsem ji, " a co houby?? A její odpověď? " kašlu na houby, Poprvé vidím že v tomhle lese roste i něco jiného a moc pěkného...
Popisovat jak to bylo dál, by bylo nošení dříví do lesa. Dnes s odstupem času přemýšlím, jestli to byl její záměr, těch pár kapek když pila, nechat kápnout i na mě a pozorovat, co to se mnou udělá. Bohužel, na té mýtině jsme se již nikdy nepotkali. Také proč, když jsme si řekli, kde máme své chaty a jak se můžeme vídat a také se vídali.
A jaké to bylo? Bylo to vždy takové, jako když jeden moc chce toho druhého a přesto ví, že na něj nemá nárok, jen nějakou nepatrnou chvilku v jednom dni......

Tak pozor na lesní paloučky AMÍCI