Pachatel se vrací

na místo činu. Tak jsem se dnes cítila, když jsem odemykala dveře a vstoupila dovnitř. Jak dlouho jsem na tom místě vlastně nebyla, honilo se mi poslední tři dny hlavou. Počítala jsem a došla k tomu, že to bude tak 2.5 roku. tak moc to všechno utíká a já jsem pořád s tím místem tak citově spoutaná. Pokaždé když jsme jeli okolo, otočila jsem hlavu abych ho ani nezahlédla a dnes tam stojím a chce se mi plakat.

Dnešní noc jsem skoro nespala, neustále jsem měla nepříjemné sny o tom jak to tam bude vypadat o tom jak se s někým budu přít proč je to tam takové jaké je. Přít jsem se neměla s kým, ale jinak se sny splnily. V první moment to bylo zoufalství a pak už jen vztek. Nechápu to a asi nikdy nepochopím jací lidé můžou být. Pořád jsem ve svém věku tak strašně naivní až to bolí.

No ty čtyři hodiny co jsem tam strávila prací mi daly pěkně zabrat a stejně to vypadá jako bych tam nehnula prstem. Ale všechno to zklamání a nasranost na malou chvilku vystřídaly i moc hezké vzpomínky. Na spoustu krásných dnů které jsem tam strávila a užívala si klidu a pohody. Na člověka co jsem tak moc milovala a on odešel a já se sním nestihla ani rozloučit a říct jí jak moc pro mě znamenala.

Vždy to byl můj domov, místo kde jsem vždy byla vítána a cítila se šťastná. A bláhově si představovala jak tam jednou budu žít. Teď se sním pomalu loučím pod tíhou okolností, i když mi to trhá srdce na kousky. Ale ty šťastné vzpomínky mi nikdo nikdy nevezme, vždy je budu mít v sobě a když po nich zatoužím, přehraji se je ve svém nitru. Je to těžké ale musím to zvládnout.