Všichni už odešli

Stojím u otevřeného okna kuchyně v prvním patře a dívám se na zahradu. Na zahradu, na oázu mého dětství. Z krabice paměti vytahuji zaprášené fotografie zachycující minulost.

Vaše rodina je tak veliká, říkávala mi kamarádka na základce. Měla jen maminku a tatínka a já několik strýčků a tet, a to jsem neznala příbuzné ze strany mého otce. Toho jsem taky neznala.
Strom naší rodiny býval rozvětvený, teď už zůstalo jen větví pár.

Vzpomínám na dobu, kdy tento dům žil.

V přízemí bydlela babička s dědou (pro mě pra). Narodili se koncem devatenáctého století. Na fotografiích mých vzpomínek vidím zařízenou kuchyni. Kamna, dvě postele, jedna s podhlavníkem, stůl s igelitovým kostičkovaným ubrusem, dvě židle, rádio … jen ten kout je na fotce už nějak vyšisovaný. Druhá místnost v přízemí bývávala kuchyní, tu pamatuje funkční jen moje maminka, já už ne. Vidím však dlouhá kamna s malou pecí, sekretář, stolek a v jeho šuplíku prostírání z korálků. Bývala dvě, na jedné z korálků utkaná květina, na druhém motýl. Nitě přetrhané a prostírání napolovic. Je to jediná věc, která mi prababičku připomíná, a stále věřím, že ho jednou spravím.

Tam, kde je nyní na zahradě venkovní sezení se slunečníkem, tam stávala dřevěná kůlna. Na trámu v ní velký hřebík, na který děda vždy pověsil svoji pracovní zástěru. Na podlaze obrovský špalek, na kterém sekal děda dříví. Často i já. Přinesla jsem jednou ukázat dědovi krásný malý bílý kvítek – jahodníku. Strašně mi vynadal, že jsem ho utrhla. Tak moc se mě to dotklo, že ještě dnes v sobě cítím to provinění.

V prvním patře bydlela teta se strýcem. Byt měl tři místnosti, ale oni žili v jedné, v kuchyni. Do sousedního pokoje teta chodívala spát. Kamna byla jen v kuchyni, večer se otevřely dveře a teplo se pouštělo do vedlejšího pokoje. V té velké posteli pod naducanou peřinou jsem ráda spávala. V sekretářích mívala teta nádherné porcelánové servisy. Jako ze zámku. Nikdy se z těch hrnečků nepilo … jen někdy mi teta dělávala zlatý čaj (čaj s frťanem šťávy) do širokého nízkého hrnku s podšálkem.
Strejda snad každé léto natíral rámy oken. Však jich bylo v domě požehnaně. Oškrábal barvu, zakytoval praskliny a jemně, jakoby to okno hladil, natíral rámy bílou barvou. Jednou a druhý den podruhé.
Teta bývala tou nejlepší kuchařkou na světě. Její buchty, koláče, třená bábovka … ještě nikdo nepředčil.

Naše rodina byla rodinou karbaníků. Jeden strýc mě naučil mariáš, jiný poker. Ale tady v té kuchyni se co sobotu sešli a okolo stolu posadili stále na ta stejná místa – děda, strejda Pepa, strejda Slávek a moje maminka. Hráli prší. O sirky, nebo o desetníky. Vydržela jsem se na ně dívat celé hodiny a strašně moc chtěla hrát s nimi. Čekala jsem, až si někdo bude muset odskočit, to mi pak dal vějíř karet do mé malé ručky a já chvíli hrála místo něj. A jakou jsem měla radost, když se mi podařilo vyhrát.

Stojím u okna a v zádech mám prázdný dům. V místnostech už nikdo nesedí, po schodech nikdo nechodí, přesto jako bych cítila jejich přítomnost. Jako by mi stáli za zády ... otočím se a ... kde jsou?

V srdci mám uschovanou krabici fotografií, vytahuju jeden obrázek za druhým, dívám se na ně a každý mi vypráví krátký příběh, řekne jednu větu nebo i jen jediné slovo.