O zajících a lidech

Občas jsou v životě chvíle, kdy nechcete (nebo nemůžete) přemýšlet o onom životě.  Kolem uší vám poletují problémy, soudy, zklamání, naděje, bývalí i současní, děti i dospělí a vyjmenovávat bych mohla do ALELŮJÁÁÁ. Ale pak vám něco takovým způsobem ochromí mysl, že se tam už nic jiného nevejde. A to jsou ty chvíle míru.
Ten zajíc si tam jen tak hopkal, jako by se nechumelilo. Ono se vážně nechumelilo, je květen. Ale bylo mu úplně jedno, že je na hlavním nádraží. Tak si tam žil, mezi druhou a třetí kolejí a dělal si svoje. Oňufával místní flóru, občas něco zblajznul, hlášení ho nijak nevzrušovala a vlaky prostě ignoroval. A proč by taky ne? Slunce pořád svítí, zima moc není a i když je, tak mám kožuch. Nažeru se, občas z toho mám i lepší náladu...o co víc tady jde?
Šla jsem se projít po celém nástupišti a nikdo jiný, kromě mě, ho tam neviděl. Opravdu se na něj nikdo nedíval. Možná to ani nikomu nepřišlo důležité nebo zajímavé, ale mě ano. Tyhle chvilky jsou krásné, člověk si připadá, že je doopravdy na světě. Svět je krásný! Zkuste si to jen představit. Anebo na to kašlete.

No prostě jsem jednou jela brzy ráno ze srazu a po kolejích na hlaváku hopkal zajíc a já jsem to někomu chtěla říct.