Ale přemluvila by jsi mě

Bylo to velmi milé překvapení. Přiletěl vzkaz jestli může přijet, že má sice jen půl hodiny ale moc rád by mě viděl. Neváhala jsem a odpověděla, že jasně. Neviděli jsme se snad rok, možná víc. Je to už pár let zpět co jsme si byli hodně blízcí a to, že jsme milenecký vztah ukončili neznamenalo že jsme přestali být přátelé. Sice už se nevídáme tak často, ale píšeme si a když to vyjde tak se sejdeme a popovídáme o tom jak nám ty naše životy jdou.

A já dnes tuhle milou návštěvu uvítala. Vytrhla mě z chaosu v kterém se teď nacházím. Musím teď na měsíc změnit působiště mého pobytu. Sice rozumově vím, že je to pro mé dobro v uzdravovacím procesu, ale tak nějak se děsím cizího prostředí a nových lidí. Takže jsem nechala začínajícího balení, psaní seznamu co vše ještě musím dokoupit a pádila uvařit dvě kávy a mazala ven čekat na příjezd návštěvníka. Vystoupil z auta pořád se usmívající muž a já měla opravdu velkou radost, že ho vidím.

Sice to byla jen chvilka, ale stihli jsme probrat jeho průšvih a věci co se dějí kolem mě. Vypili jsme kávu a vykouřili dvě cigára a už zas musel vyrazit dál. Objal mě a polichotil, že vypadám po tom čím jsem si prošla moc dobře a že bych ho přemluvila, kdybych chtěla náš vztah vrátit tam kde byl. Musela jsem se smát, protože přemlouvat bych ho opravdu nemusela, stačilo by si říct. Ale ví jak se věci mají, jen to prostě zkusil, co kdyby to náhodou vyšlo.

Už odcházel a ještě se zastavil a říká mi : " Vážně, kdyby jsi si to s tou věrností rozmyslela, dej vědět. "
Jen jsem zvedla obočí a usmála se.
A on : " Ty ho máš vážně moc ráda. Doufám, že je si vědom toho jaký poklad v tobě má."
Usmál se a nasedl a odjel. Moc dobře ví, že mé přátelství bude mít napořád a co bylo, už se nikdy nevrátí.