vnitřně bohatá?

Kdysi jsem (si) napsala "blog" s názvem:
ZA POLÁRNÍ ZÁŘI

(byl to jeden z těch textů, který vyjadřoval náhlý pocit či náhlou myšlenku)

***

Ztrácím se.
Když pohlédnu do nitra svého já, vidím tu divnou podstatu.
Tak jako někdo bloudí v lese mezi stromy, tak bloudím mezi lidmi.
Jsou to divní tvorové a divný je jejich svět. Poznávám ho celý život, učím se mu rozumět, zkoumám definice různých pojmů, šifruju slova vyřčená i napsaná, nahlížím do jejich myslí a srdcí ... a jsem pořád někde stranou. Jak pozorovatel stojící opodál, co po každém kroku je odstředivou silou vržen zpět.
Stále se ke mně nese směsice zvuků, co znějí ... nepatříš. Nepatříš sem.
Pořád jsem vnímala krásu, kterou lidi vytvořili. Ale je to jen malý zlomek všeho, co dělají.
Stojím před krásným domem a klobouk smekám před architektem, stavitelem, zedníkem ... jenže včera tu ještě rostly stromy. Bzučely včely a zpívali ptáci. A kytky ... voněly.
Chci jít. Vstát a jít a pořád jít a za zády nechat ta podivná stvoření. Jít do lesů, do hor. Jít tam, kde se člověk bez lidí necítí být sám.

***

Jedna žena, která v té době moje texty četla, napsala komentář. (jediný):
" Jsi mimořádně citlivá, vnímavá. Vnímáš věci, které nevidí ani lidé, jichž se týkají. Máš dar pozorování a dar úžasného vyjadřování. Lidé, kteří mají více takových darů se občas cítí být sami. Vzdala by ses jich? Chtěla bys být třeba o něco jednodušší a povrchnější za to, aby Tě pocity vyloučení netrápily? Vzdala by ses svého bohatého duševního života?"

***

I přes všelikeré bouře, moře slz, nepochopení a vnitřní samotu  ...  nevzdala.
Jsem v souladu sama se sebou, se svým vnitřním světem, vnímáním a prožíváním.
Nechci se vzdát svého bohatství, které je uvnitř mě ukryté a kterým jsem plná.
(asi)
Třeba ho můžu i nabídnout, pokud o něj bude někdo stát, můžu ho možná rozdat, rozdávat, neboť se zá nekonečné.
Možná však ... že o něj nikdo nebude stát.
A možná ... člověk nemá jen jednu (vnitřní) "tvář", možná nemůže jít jen po jedné cestě, nemůže hrát jen jednu "životní" roli.
Možná ani nikdo přesně neví, jaký ve skutečnosti je, protože se tolik nechává modelovat okolím.
A i když chování většinou vychází z nitra a je viditelné, nemusí nasvědčovat nic o prožívání.

Když se někdy člověk velice blízko setká s představou druhého o sobě, může být překvapen omylem.
V tu chvíli se objeví otázka  - čí ten omyl je.
Toho druhého ... nebo vlastní?