Tovární komín

Stojíme v krásném kraji na vyvýšenině s výhledem široko daleko. Snažíme se zorientovat, kterým směrem co vidíme, něco je snadné identifikovat, u něčeho zbývají jen dohady. V jednom místě v dálce je vidět tovární komín. Podle směru od jiných identifikovaných bodů říkám: "Tam, jak je ten tovární komín, tam bydlíš".
"U nás žádný takový komín není, ten, co tam byl, už před časem odstřelili."
----------
Stojíme před vchodem do domu, kde bydlíš. Přímo ve směru, kterým musíš každý den cestou k autu pohlédnout, pouhých padesát metrů daleko, stojí vysoký cihlový tovární komín, součást stejného areálu.
---------
Není to poprvé, co potkávám se s objektivní skutečností, že něco je realita, úplně něco jiného je individuální vnímání téže reality, nejen různými lidmi, dokonce i jedním a tím samým člověkem. Ne vždy platí přísloví "sejde z očí, sejde z mysli". Mnohdy právě naopak, co viděli jsme 100x, 1000x, jakoby selektivně vytrácí se z naší paměti, z našeho vnímání, oči "nevidí", skutečnost "neexistuje". I při vědomí individuální rozdílnosti míry takového "nevidění" se přesto ptám: Není to jistá obecná tendence, jakým svět vidíme/"nevidíme", vnímáme a posuzujeme? A týká se pouze továrních komínů (zde ovšem odpověď předem znám)?