Já chci taky píchat!

Skoro vykřikla moje čtrnáctiletá dcera.
Usmála jsem se a kousla do jazyka, abych se nerozesmála.
Zároveň mě napadlo, že by s pícháním mohla ještě alespoň rok počkat. Já jsem čekala docela dlouho na toho prvního (pravého) a  ... nedočkala jsem se. Přišel někdo jiný, i když jako první.

Já chci taky píchat, řekla dcera, když viděla, co dělám, a chtěla se přidat.
Chtěla bych jí v tu chvíli vidět do hlavy, co za myšlenky se jí tam v tuhle chvíli honí.
Že domů přivede kluka se neobávám, protože se nechala slyšet, že domu (!, jako k těm svým nenormálním rodičům) žádného kluka nikdy nepřivede.
Já tedy doufám, že jednoho dne se pochlubit přijde. Ne že bych se těšila, už teď mám vrásku na čele, co ten den uvařím k obědu. Vařit sice umím a v 99% se to povede a je to velmi dobré a všichni (hlavně ti, co to jedí) říkají, jak je to dobré. Avšak škodolibý zákon schválnosti vždycky nechá prasknout vařící se kynuté knedlíky, když jsou hosti pozváni na oběd. Nechá rozvařit rýži, připálit omáčku a v troubě srazí bublaninu.

Já chci taky píchat, řekla moje dcera, když viděla, co dělám.
Tak pojď, řekla jsem jí s klidem a ukázala, jak to má dělat.
Pak si vzala špejli do ruky a dělala do polystyrenu dírky.