vzdálenosti

Půlnoční vlak, téměř prázdný. Zase jedu sama do neznámých míst, pomyslela jsem si, neměla bych. Touha, nad kterou strach vítězí. Touha, co překoná nejednu vzdálenost.

Seděl naproti mně. Vzdálený neznámem a blízký přítomností. Vysoký, štíhlý, uhrančivý pohled. Podivný pocit jistoty, kdy ochrana a ublížení se drží za ruku. Říkal, že si jen jel něco vyřídit a že má věci schované někde za Hradcem.
Pozměnila jsem směr svý cesty.
Nenašel je. Půjčila jsem mu deku.
Zabalil se do ní tři metry ode mě.

Neměl konkrétní cíl a já na těch pár dnů jen jeden časem rozbitý skalní hrádek, kde jsem před lety byla pouze chvíli v noci.
Nevím, na co myslel. Vypadal jakoby setřel čas mávnutím ruky. Stál a vychutnával cigaretu, zatímco já tvořila kresbu do sešitu. Dívala jsem se na něj a měla pocit, že o mě neví.
Druhou noc jsme spali dva metry od sebe.

Říkala jsem mu Nikotýn. Podle vůně jeho oblečení. Cigaret vykouřil za den víc než snědl jídla. Někdy šel kus za mnou.
Špatná silnice. Zabloudili jsme. Zlobil se. Někdo nám ukázal směr.
Třetí noc spal metr ode mě.

Navrhl tuhle hradní zříceninu na půli zpáteční cesty. Noční vlak nás uspal. Otevřela jsem oči vteřinu předtím než se znovu rozjel a v záblesku lampy zahlídla ceduli s názvem stanice, kde jsme měli vystoupit.
Držela jsem se ho pevně za ruku, když jsme se po kolejích vraceli zpět. Vzdálenost překonal strach, co se objevil v dětství, kdy těsně vedle mě rychle přejela lokomotiva s nákladními vagony.
Tu noc se jedna vzdálenost ztratila.
A jiná vytvořila.

Po měsíci se náhodou objevil na nádraží u nás na severu. Připadal mi jiný. Jiné oblečení, jiná slova, jiný hlas, jiný pohyb. Za pár minut řekl víc než za ty čtyři dny.
Vzdálenost, pro kterou člověk nepozná druhého.
Večer jsem ho zahlídla na ulici a seběhla zamknout hlavní dveře. Jednu vzdálenost jsem překonat nechtěla. Možná jsem se zmýlila, to už se nedovím.

***
Už se mi z toho půltýdne moc nevybavuje, jen se mi připomněl vzdálenostmi, které mi v posledních dnech běhají hlavou.

Jsou vzdálenosti, které nás dělí od skutečnosti.
Vzdálenosti, které si vytvoříme ve své hlavě sami a dělí nás od lidí.
I od těch, kteří jsou nám blízcí.

Jsou vzdálenosti, které neumíme překonat ani ve své hlavě.

Jsou vzdálenosti, které (díky lásce .. nebo i bez ní) překonáme bosky po skleněných střepech.