V ložnici se větrá ...

Sedím si na rozestlané posteli, jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem se před půlhodinou probudila. Po chvíli si vzpomenu, že poslední, co jsem slyšela, byla motorka ... a pak asi nějaký sen ... to jsem spala dvě hodiny? Lehká dezorientace v čase, možná i v prostoru. To když se probudíte uprostřed středně velké továrny, slunce je hodně vysoko, vážně nemáte pojem o ničem. O čase, o prostoru, o vesmíru, o lidech ...
Hlava říká - Zavři ještě oči a spi.
Nemůžu furt spát, odpovídám jí.

Sedím si tak v té rozestlané posteli a zvenčí otevřeným oknem slyším zvuk sekačky na trávu a kroky po drobném kamení.
A najednou se ozve mužský hlas: V ložnici se větrá ...

V tu chvíli ve mně hrkne a i ta hlava je hned probuzená. Jak to, že ten muž, co mu patří ten hlas, ví, že tohle otevřené okno je do ložnice? Copak on tu byl?! On tu přece nebyl, to bych o tom musela něco vědět. Alespoň to, že tu byl.

Je sem vidět, že je vidět, že tohle je ložnice? Kolikrát jsem stála u okna a snažila si představit, odkud by sem mohlo být vidět. Okno je dost velké - prostě jako tovární - skoro velké jako portál jeviště. Jeviště bez opony (okno bez závěsů). Ale - ale když si sednu nebo lehnu, nikdo mě přece nevidí ... nebo jo? Ne, když já vidím jen oblohu, může mě vidět jen - obloha.

Jenže - Jak ten chlap může vědět, že tahle místnost je ložnice!