Potkala jsem člověka ...

Zní to divně, jo, každý den potkáváme spoustu člověků, destíky, stovky ... na nádraží, na ulici, v obchodě ... zkusil někdo někdy sečíst, kolik jich potkáme za den?
Potkáváme, míjíme se, vyhýbáme se, abychom se nesrazili ... nebo abychom se nesetkali?

Mám své oblíbené místo v autobuse, jsem na něj tak zvyklá, že když si sednu jinam, cítím se nesvá.
Včera jsem si sedla hned dopředu. Možná bylo vzadu plno, možná se mi chtělo hned sednout nebo se dívat dopředu stejně jako šofér.
Otevřela jsem knihu o meditaci, co jsem si ten den půjčila a pokračovala ve čtení. Po dvou stránkách jsem knihu zavřela a po ní oči. Probrala jsem se z polospánku až na konečné u nás.
Honem knížku do batohu, ať řidič dlouho nečeká.
Vystupuju předními dveřmi a když ho míjím, zeptá se: Chcete zklidnit mysl nebo duši?
Jsem trochu zaskočena, i překvapena, a možná ještě ne zcela probuzena, tak jen odpovím: Asi obojí.

Pak cestou do obchodu a z obchodu domů dumám nad odpovědí.
Proč duši? říkám si. Duše je v pohodě, ta je v rovnováze, ale myšlenky, ty sváděj neustálé boje. Tolik bojů snad nezná historie lidstva.

Dnes v práci podruhé posouvám odjezd domů a jakoby náhodou jede zas ten řidič.
Dobíjím kartu, kupuju lístek, už dávno nemusím říkat, kam jedu, ale říkám: Včera jsem přemýšlela nad tou vaší otázkou ... duše je v pohodě, ale myšlenky potřebuji zklidnit.
To je docela obsáhlejší ... stačí říct šofér a další cestující za mnou chce sdělit své cestovní přání.

Sednu si na své oblíbené místo a po chvíli provádím jednoduché meditační cvičení.
Nechce se mi věřit, že by to šlo tak jednoduše.
Myslím na jednotlivé části svého těla a cítím v nich lehký dotyk. Proudění.

Vystupuju zadními dveřmi a když míjím ty přední, řidič mě zastaví svojí otázkou.
Jsem překvapena. Nerozumím.
Chvíli si povídáme.
O myšlenkách, spokojenosti, dokonalosti, životě, o myšlenkách.
Cítím v sobě, jak se zdráhám, přece jen ... nač se zpovídat, ale v několika větách řeknu hodně. Dokonce i o těch černých myšlenkách, které ke mně někdy zabloudí.
To je špatné, ano, je.
Vytluču vám je z hlavy, řekne najednou řidič, a já se musím pousmát.
Sice ještě nevím jak, ale budu o tom přemýšlet. Dodá ještě a sedá si za volant.

Mířím do sámošky a říkám si - vlastně si nic neříkám, protože slova nejsou, jen pocit, jak je překvapivé a náhodné někoho jen tak potkat.
Přestože bych asi měla být zvědavá, zůstávám zcela klidná.
Jen cítím v sobě úsměv a je mi o kapku víc fajn.