vstoupila jsem do knihy tváří

Přiměla mě k tomu jedna okolnost.
Chtěla jsem rychle někomu ukázat, než zítra odletí na sever, tři videa.
Úschovna je pomalá, gmail je pomalý, tudíž mě napadlo založit si profil na facebooku a videa dát tam.

Založit profil není složité, vyplnila jsem jméno, heslo, datum narození (nezdvořák jeden) a otevřela se přede mnou hlavní stránka.
První, co na mě vyskočilo, byla nabídka přátel. Zírala jsem na těch pět fotek lidí, které jsem doopravdy znala a říkala si - jak to že to ví? Jak to, že ví, že tyhle lidi znám?
Dokonce tam byl jeden, co jsem ho ... snad tisíc let neviděla.

Chtělo to po ně profilovou fotku, asi pětkrát jsem odklikla, ať mi dá s tím pokoj, ptalo se, kde jsem studovala a nabídlo lesárnu v Kanadě. Taky se mě to ptalo, zda bych nechtěla žít v Londýně, a za chvíli poskytlo další nabídku dalších přátel, tentokrát už méně známých.

Ale jak nahrát video.
Po třech minutách jsem to chtěla vzdát a profil zrušit. Škoda času.
Po čtyřech minutách se video začalo nahrávat -  stejně pomalu.
Po deseti minutách byla nahraná čtvrtina čtvrtiny, tudíž jsem odešla zkoumat sopky.
Možná rychleji vyrostla sopka na poli tomu indiánovi, než mně se nahraje video, pomyslím si.
Po dalších deseti minutách byla nahraná třetina čtvrtiny a já začala hledat, jak se ten profil zase zruší.
Po pěti minutách jsem zkusila nahrát ještě zbývající dvě videa (jen nevím, proč u jednoho je vidět mlžný náhled videa a u dvou nic) a počkám do rána, co se stane.
Doufám, že až si dotyčný videa prohlídne (pokud se nahrají) najdu existenci zrušení profilu, vždyť si ta videa (došlo mi později) můžu dát jinam ... na svůj zapomenutý web.

První půlhodina v knize tváří mi bohatě stačí, je pro mě příliš děsivá.
Vás to neděsí?