Tak trochu amatérský tábor...

Projížděl jsem vesničkami a nějak se mě zmocňovala nervozita. Cesty úzké a rozbité,což jsem nesl značně nelibě. Za malým mostem doleva a pak zase doleva... Kurňa...ty odbočky jsou tady dvě. Chvíli na ně koukám. Děti se vzadu rozhlížejí a ptají se pořád dokola,jestli už jsme na místě. Prolétá mi hlavou čast textu z intrukcí "jeďte po zelené značce" kouknu se po stromech. Hele, tamhle je zelená a odbočuju na tu správnou cestu. Kousek jízdy lesem a už se mezi stromy objevuje bílé teepee. Odbočuju do brány,parkuju do řady aut. Děti radostně výskají a odepínájí si pásy. Rychle je upozorňuju na auta vedle nás,ať je neotřískají dveřmi,protože se derou ven jako smečka divokých zvířat...

Jsme venku a vidím auto hajného a NejsemzUSA,to mě uklidní a jdu se vítat. Cestou narážím na na Sluníčka s dětmi. Vítáme se. Vypadají oba skvěle (zvlášť paní Sluníčková) oba jsou vysmátí a já už vím,že tam bude super. Děti běží k Doklince a dalším dětem. Přichází zdravotnice a musím se hlásit a podepsat,že jsem zdravý. Pak seznámení s vedoucím tábora a přidělení chatky. Dokli mi vybrala až úplně,úplně tu poslední... Tu úplně odloučenou od odstatních,za bažinou a hustým lesem...prej proto,že chrápu...taková pomluva! :-)))

Takže do tábora jsem to měl nejdál ze všech,nejdál na latrínu,nejdál do jídelny,nejdál do teepee,nejdál k autu,nejdál do sprchovacího stanu,nejdál do umyvárky... A to mě prej mají lidi docela rádi. :-)))

Komické bylo,když nás vedoucí poslal se seznámit. Představil jsem se jménem,jenže mne všichni stejně oslovovali Frede,což jim nešlo na rozum,tak mi tak nakonec začali říkat všichni,včetně dětí a dokonce i mých. Výborně jsme se bavili na seznamovací schůzi(normální chlastačka po uspání dětí) až do chvíle, kdy se začali ostatní postupně vytrácet. Když odcházeli Sluníčka spát,vyznamně se na mne podíval a řekl ať si to užiju. Nejdříve jsem to nepochopil,ale jen do chvíle kdy mi došlo,že jsem tam zůstal sám chlap se třemi ženami...z toho byly dvě sestry.
Pokračovali jsme v pití a povídali si když mi jedna z nich položila tu kritickou otázku...

"Hele Frede a odkud se vlastně znáte? Ty jsi někde od Ostravy,tihle z Olomouce,tihle od tama a tihle odtamtud?" zeptala se jedna ze sester. Pohled na mne upřely tři páry očí. V hlavě mi to začalo šrotovat co jim na to říct... Všechny vypadaly tak...tak...tak...hrozně slušně a nezkaženě...

"Potkali jsme se na srazu..." vypadlo ze mě v první chvíli.

"Na srazu? Čeho? Jakém?" zeptala se druhá ze sester.

"Noo... Z blogu..." odpověděl jsem nejistě.

"Z blogu? To jakože Karča(Doklina) bloguje? A kde? O čem píše? Ty taky bloguješ? To mě zajímá!" sesypaly se na mne všechny tři.

"No kdysi něco psala...." snažil jsem se získat čas "o receptech! Jo o receptech....naaaaaa marmelády!" řekl jsem a ještě do toho kýval hlavou.

"Na marmelády???" žasnuly všechny tři.

"Jo. Normálně na top-receptycézet,nebo marmoškyasirupytečkacom." sypal jsem na ně "vyměnili jsme si spoustu receptů,taky mi občas něco poslala,já zase jí a tak...normálka." domluvil jsem a rychle se napil. Pak dlouze zívnul na znamení,že čas spát a rychle vyklidil pole.

Ráno byl budíček,já měl s Dokli a hajným službu. Topil jsem pod kotlemi na horkou vodu. Jenže to holkám furt vrtalo hlavou a postupně se nás tak různě poptávaly odkud se známe. Nakonec toho byly tři verze,šachový kroužek,marmeládová skupina a korunu tomu nasadil Myláček s volejbalovým týmem.... :-)))

Dny ubíhaly a v odpoledním klidu,kdy se děti nemotaly až tak moc po táboře se holky od marmelád rozhodly opalovat nahoře bez. Lehly si doprostřed tábora a slunily se. Kolem šel zrovna pan Sluníčko,když ho požádaly o namazání krémem. Sluničko jako gentleman se toho ujal,namazal svou ženu a pak i Dokli mazal prsa,když tu náhle šel kolem ten vedoucí. Vidíc Sluníčka a maže ňadra Dokli a jeho žena leží vedle,pojal už nějaké podezření...

Večer na schůzi,když už bylo něco vypito tak položil směrem ke Sluníčkům otázku...respektive konstatoval:
"Tak řekněte rovnou,že se znáte z nějaké té swingerakce..."

Místností se rozhostilo ticho...

"Ty já ani rokenrol ani ten swingrs netančím. Spíše jenom metal nebo ploužáky..." odpovědel jsem mu. Všichni se začali smát a zase jsme to na chvíli odvrátili.

Přes den,třeba u oběda,jsme schválně používali slova jako šachmat,smeč,z voleje,podání,želirovací cukr,Dr.Oetker,jsi na tahu... Začalo nás hrozně bavit je pořád mást. Večer u ohně se stále snažili něco zjistit...

Ve čtvrtek byla lanovka. To přijel borec co vylezl na strom a přidělal na něj lano vedoucí skrze celý tábor a že se na něm bude jezdit. Jediné co jsem vědel já bylo,že mě tam nikdo nedostane. Děti jezdili jako blázni a mě se všichni snažili přemluvit,ať jedu taky. Odmítal jsem do chvíle,než se Dokli rozhodla,že pojede taky. Vyškrábala se na ten strom,bylo to dobrých šest-sedm metrů nad zemí. Chlapi přišpanovali lano,zaháknuté o tažné zařízení offroada a pro jistotu s ním pro lepší vypnutí lana o metr a půl popojeli. Dokli to sjela...

Tím bylo rozhodnuto,že jedu i já. Přinesli mi postroj a natáhli ho na mne. Utáhli na nohách a zapínali kolem pasu...když tu náhle zakročil můj anděl strážný. Bylo to krátký! V pase mi chybělo dobrých deset centimetů! Spadl mi kámen ze srdce!

"No škoda. Chtěl jsem si sjet ale BOHUŽEL máte krátký postroj. Hmm... To mě fakt mrzí..." nachroval jsem. Přiběhl vedoucí tábora a kouknul na postroj.

"No jo...tohle velikost "M" to je jasný... " řekl nahlas a otočil se ke stromu. "Hele Blážo,on to má malý..."

"Dám mu svůj,ten mu bude!" ozvalo se ze stromu a za chvili se snesl na zem postroj velikosti "Xl"

A kuwa...

Takže abych nebyl za vola,musel jsem chtě,nechtě na strom. Doufal jsem,že jestli se to utrhne,nebo se poseru,tak to nikdo neuvidí,jenže vedoucí ta dobrá duše a z gruntu hodnej chlap,zrušil odchod na oběd a tak všichni povinně čekali až to sjedu. Vydrápal jsem se na strom a stál na konci uřezané větve. Dole stáli taborníci s dětmi. Bylo mi fakt divně a třásly se mi nohy. Bláža dal pokyn jestě popojet s autem,aby se lano ještě více napnulo. Bylo našpanované, že se na něm dalo hrát.

"Tak hele,neskákej! Jen udělej krok dopředu..." dostal jsem poslední intrukci.

Z hluboka sem se nadechnul a udělal ten krok do prázdna... Lano se napnulo, kladky nad hlavou začaly šumět a já nabíral rychlost dolů. Napnul jsem nohy,protože to už vypadalo,že zadřu prdelí,ale přestal jsem klesat a jen se klouzal dopředu.
Děti i dospělí skandovali...Radovali se, že už můžou konečně na oběd...

Po odháknutí z lana a vysoukání z postroje,jsem si vytáhnul koule z břicha,kde se mi díky postroji zarazily.

Odpoledne bylo střílení z luku. Byla to super zábava. Měli jsme přes šedesát šípů s molitanem místo špičky a asi dvanáct luků. Nejdříve měly bitvu děti proti dětem,pak děti proti pěti rodičům a nakonec rodiče proti rodičům... Byla to děsná prdel a fakt jsme si to moc užili,přestože jsem to zprvu jako takovou zábavu neviděl.

Byli jsme i pojezdit na kanoích na rybníku,což děti opět ocenili a já přišel o vodácké panenstvi...

Děti hrály spousty her, sbíraly žaludy(byl to Runcajzovský tábor),za které si pak nakupovali dárky a sladkosti...

V pátek za námi dorazila i paní Colombová-Fredová,což se ukázalo jako milé překvapení pro zbytek účastníků,zvláště pro hru na kytaru a zpěv a to že je krasná,vtipná a sexy bylo až na druhém místě.

Byl to opravdu super týden a moc jsme si ho všichni užili. Navázaly se nová přátelství a známosti,jak dětská tak dospělácká. Došly mi věci,které jsem tušil a raději bych se je dozvěděl z očí do očí,ale takový je už život,ne? :-)))

Třeba dostaneme příští rok zase pozvánku a třeba to rozšíříme o více amatérských rodin. :-)))

Chci poděkovat za hru na kytaru i zpěv taky Myláčkovi a za milou návštěvu Kokosce.

Děkuji za skvělou organizaci programu vedoucímu,Efce a Sarah Jessice Parker,která mne přinutila jak vyjet na vodu,tak na lanovku i lukostřelbu.

Specialní dík patří kuchaři,který vařil dokonalé pokrmy v perfektní kvalitě. (Nabral jsem tři kila!!!)

Fred

Ps: Ano,paní Colombová-Fredová je opravdu má žena a ne najatá profesionální herečka a zpěvačka. :-)))

Ps: Už se moc těším na září až se zase potkáme! Lowe woe! :-)))