Kdo ji vedl k oltáři?

Někdy člověk jen kroutí hlavou, někdy se až děsí, kolik nenávisti se v někom může zrodit. A proč stále přidává do ohně polínka, aby její plamen byl stále větší a její žár více bolestnější. Proč. Když důvod by se lupou hledal a ten jeden je ve své touze ublížit nenávistí až slepý, nevidí, že ubližuje těm, které má (snad) rád.

Jednou tě o ty holky připravím, řekla mu vztekle ta, kterou měl rád a s níž chtěl žít svůj život a vychovávat jejich dvě dcery.

***
Anička měla svatbu, zmínil se mi minulý týden.
Vážně? zeptám se překvapeně a pohlédnu mu do očí.
Smutek v nich překryl radost, která by při takovýchto událostí měla být.
Ani jí nestojím za to, aby mi to řekla, dodal.

***
Miloval svoje dvě holky, Anička byla ta mladší.

Jednou, v době kdy pracoval na podniku rodičů své ženy, ve dne dřel a v noci hlídal, našel po návratu z práce u dveří sbalené kufry a vybílený dům. Došlo mu, proč ho tchán pořád tak hlídal.
Nechtěl se rozvádět. Zvenčí silný chlap, uvnitř hluboká tůň citů. Ptal se své ženy - Proč? - ale nedokázala mu odpovědět. Milovali se ještě pár dnů před soudním jednáním a ona mu tehdy řekla: Jen to prosím tě neříkej u soudu.
Nechal ji jít.
Pro holky si jezdíval pravidelně každý druhý víkend. Jak ho uviděly ve dveřích tchánova podniku, rozeběhly se k němu a křičely: Tatínku. Objaly ho, skočily mu do náruče.
Zaměstnanci podniku se udiveně po sobě podívali - Tohle je on? Ten mizera? Jak k němu mohou ty holky tak běžet, když je takový ... od hlavy k patám pokrytý silnou vrstvou špíny, kterou na něj házela jeho bývalá.

***
Víte, my tý holce nevěříme, řekl vyšetřovací policista, ale musíme to prověřit.
Víte, řekla policistka, my nevěříme tomu, co říká ta holka, ale musí to jít k soudu.

Měl byste se přiznat, řekl mu obhájce při líčení.
Přiznat? Přiznat k něčemu, co jsem neudělal?
Obhájce jen pokrčil rameny.

Pozoroval smutně svoji mladší dceru, jak vypovídá coby svědek u soudu. Bylo vidět, že nechce říct to, co má. Mluvila jinak než na policii. 
Kdo jí ta slova vložil do úst a řekl, na co má kývnout? Přes slzy a vzlyky mohla sotva mluvit.
Nemohl víc, srdce se mu svíralo bolestí za ni.
Prosím vás, nechte ji, vstal a řekl soudci. Já se přiznávám.

***
O měsíc později potkal Aničku náhodou ve vsi, otočila hlavu, aby ho nemusela pozdravit. On ji však došel.
Proč nepřijedete? Zeptal se jí.
Máma nám to zakázala, sklopila oči.

***
Je to už hodně roků, co jsme si s Aničkou psaly  smsky.
Je to už hodně roků, co jsem oběma napsala dopis.
Dopis o tom, jak je má jejich táta rád, a o tom, kdo je povede k oltáři, až se budou vdávat.

Vím, že na ně myslí každý den. Celý ty dlouhý roky.
A minulý týden mi řekl: Anička se vdávala.
No jo, dodal ještě. Moje bejvalka mi kdysi řekla - Já tě o ně připravím - tak se jí to povedlo.

Viděla jsem smutek v jeho očích a pomyslela si:
Kdo ji asi vedl k oltáři ...