další zmizel ...

Zmizel.
Další z těch, co se na chvíli objeví, není lhostejný, rozevře dlaň a v ní zazáří rada či pomoc.
Už jsme si dlouho nepsali ...
Nepíšu si s nikým dlouho. Třeba už to neumím, třeba to má důvod, který nechci nahlas říct.
Možná si ti na druhé straně psacího pole myslí, že jsem zahodila míč, zavřela dveře či snad zapomněla.
Nevědí, že si vzpomenu skoro každý den, jen o tom mlčím.

Zmizel.
Vystoupil mlčky z autobusu a nechal ho jet dál.
Ani nevím, jestli mám jeho telefonní číslo nebo meil.

Zůstala vzpomínka na jeden telefonát, jeho hlas, příběh, radu a knihu, kterou jsem přečetla.
A moje Děkuji houpající se na vlnách upřímnosti.

***
A jeden blog o něm:

Pod jednou peřinou

Večer jsem vklouzla k němu pod peřinu, do jeho teplíčka, a přitiskla se.

Najednou mi mysl přinesla vzpomínku na jiného muže. Ví bůh, proč to tak bývá, že je žena schoulená v náruči jednoho muže a náhle si vzpomene na jiného.
Ve vší počestnosti, samozřejmě.
Vzpomínek na něj už bylo víc, tato byla krátká, mnohem kratší než bude následující psaní.

Jsou to jen krátké záblesky myšlenek ... na případné setkání. Jaké by bylo?
Setkání u vlaku, procházka městem, dort v cukrárně ... noční povídání v pokoji nebo večer... před usnutím.
Ve vší počestnosti, samozřejmě.

Ke každému člověku vede cesta a byla to právě Cesta, o které mluvil. Z celého jeho "fyzična" jsem poznala pouze jeho hlas. Jaký má hlas? :-) Příjemný. Nemusel by vyprávět pohádky, nemusel by recitovat básně, klidně by to mohl číst denní tisk a já bych jeho hlas ráda poslouchala.

Cesta. Cesta, která vypadá jako velká naděje pro mnohé a mnohým ji proměnila ve skutečnost.

Všimnete si lidí, kteří vás míjí. Většinou zapomenete. Ale nezapomenete na někoho, kdo vám zastoupil cestu, podal upřímně ruku, když viděl, že potřebujete pomoc.

Tak nějak vím, že i on, kdybych se klepala zimou, by mě vzal k sobě pod peřinu.
Ve vší počestnosti, samozřejmě.

***

Jsou věci, které se nikdy nenaučím - zapomenout.