Efektivní metoda lovu mužů

Máme kamarádku Lídu, která dlouho nemohla najít toho pravého. Já bych řekl, že měla dokonce smůlu na chlapy. Je moc hodná až submisivní a každej jí akorát využil a zahodil jako špinavej hadr, naštěstí včas. Moc se tím trápila a svěřovala se, že si snad bude muset dát inzerát. Já jsem jí říkal, že to je dnes běžné, že se lidi, hlavně když jim je 30, už blbě poznávaj někde na diskotéce. Navíc tak inteligentní děvče jako je ona. Ale ona chtěla poznat někoho přirozeně, chtěla potkat osud. Takže abychom jí pomohli, vymysleli jsme jí následující efektivní metodu „lovu“ chlapů, naprosto přirozenou a s výběrem toho jejího prince přesně dle jejich požadavků.

Ráda jezdíš na kole, seženeme ti alespoň rekreačního cyklistu. Jsi hodná, najdeme ti hodnýho. Jsi obětavá, dostaneš obětavýho. Jsi chytrá, bude i chytrej. Jsi nešikovná, ať je raději šikovnej!

Můžeme začít. Lída stojí na cyklostezce v Podolí. Má na sobě růžovou přilbu, přiléhavý bílo-růžový cyklo-dres, připadá si krásná, je krásná. O plot má opřené své bílé kolo. Přední pneumatika je prázdná. Snaží se kolo sundat z vidlice. Rychloupínací páka je velmi utažená. Slunce je vysoko. Po čelu jí ztéká kapka potu. Občas instinktivně koukne ve směru, odkud přijíždějí kola, aby jí někdo nepřejel. Kol tu jezdí hodně. Někdo trénuje, někdo se jel jen tak projet, jiní jedou z práce. Zvedá hlavu od svého kola, kouká směrem k cyklistovi, který se pomalu blíží. Jejich pohledy se setkají. Je to rozhodující okamžik, půl vteřina. Cyklista brzdí, ohlíží se za sebe, zda někomu rychlejšímu nebrání v cestě. Jeho svalnatá postava jí už zakryla celou siluetu Vyšehradu, která se tyčí za ním.

„Ahoj, můžu ti nějak pomoct?“ Tohle je krásné, někam jel, něco měl v plánu, něco chtěl… Teď jí chce pomoct, i kdyby to znamenalo se třeba umazat, třeba se ztrapnit, třeba se zamilovat… má krásné oči. „Ahoj, ano, píchla sem, nemůžu sundat kolo, je to příliš utažené.“ Vypadá to jednoduše, ale my jsme to kolo hodně utáhly, bude to chtít zapojit sílu nebo spíš mozek. „Tak já bych se na to podíval.“ tak uvidíme, co z tebe vyleze. Zkouší to silou, po čele mu ztéká kapka potu. Přemáhá úsměv. „Máš to hodně utáhlý…“ My jsme to vzali přes trubku, abychom měli větší páku. Lída se usmívá, dělá že čas stojí, nic neříká. „Máš nějaké nářadí?“ Lída vytahuje z kapsičky pod sedlem univerzální sadu nástrojů. Cyklista si ani nevšímá toho, co mu Lída podává, kouká jí zpříma do očí. Utírá si z čela pot. „Díky, to bude stačit.“ Jejich ruce se na malou chvilku dotkly. Prohlíží si v dlani sadu klíčů a bitů. Držadlo strčil mezi vidlici a rychloupínák, páčí. Jde to.

Lída si ho prohlíží a usmívá se. Cyklista zvedá hlavu, má radost, že na to přišel, ne má radost, že se Lída usmívá. Když ji viděl poprvé, vypadala smutná. Asi někam jela, asi měla něco v plánu, asi netušila, jestli jí někdo pomůže, asi netušila, že se do ní někdo zamuluje. „Máš náhradní duši?“ Vypadá, že to nedělá poprvé, otáčí kolo, vyndává duši. „Asi ano, mám tohle.“ a podává na dlani krabičku s novou duší. „Je lepší dát novou, než zalepovat staré díry.“ při těch slovech si cyklista bere krabičku z dlaní. Kdyby to někdo pozoroval, vypadá to jako by jí žádal o ruku. On klečí a ona na něj kouká tím nejkrásnějším pohledem. Chybí jen ANO. Vstává. „Já sem Jirka.“ „Já Lída.“ rozbaluje krabičku a mění duši. „Kam si jela Lído?“ „Jen tak se projet kolem řeky a ty Jirko?“ „Já tudy jezdím každý den ráno a odpoledne a čekám, až potkám krásnou cyklistku s píchlou duší, abych jí mohl pomoct.“ Lída se červená. Ale jeho hlas se chvěje. Musel se hodně překonat, aby to řekl. Ruce pevně drží nástroje, nandává plášť. „Já tu na tebe taky čekala.“ Jirka se červená, jednak jak napíná svaly a také jak rovná tlustý plášť.

Jirka ví, že tohle bude muset dohrát. Tohle není holka, co se zasměje a tím to pro ni končí. „Až to vyměním, chtěl bych, aby už si na mě nikdy nemusela čekat.“ Jirkovi po čelu ztéká kapka potu, pumpuje duši. „Já bych na tebe čekala moc ráda, ale když budu vědět, že se brzo uvidíme, budu moc ráda.“ Kolo je opravené. Jirka s ním zatočí. Kouká na kolo, koukne na ni. Ona stojí a prohlíží si ho. Najednou se točí řeka, Vyšehrad, Podolská vodárna, tramvaj co jede kolem se točí, celý svět se s ním točí. „Děkuji“ „Komu děkuješ Jirko?“ ptá se Lída. „Všem, co tu jeli přede mnou a neviděli tu krásu co vidím já.“

Lída natočí trochu hlavu a Jirku políbí. Ten jí chytne za ruku a něžně se k ní tiskne. Oba zastavili čas. Svět se kolem už netočí, zastavil se. Jsou tu jenom oni. Jenom oni a jejich první polibek. Na světě není nic důležitějšího. Ani já ani my. Takhle začíná láska. Je to jako velký třesk. Mozek si uvědomí něco, co dosud nevěděl. Je ochoten udělat pro lásku cokoliv. On pro ni. Ona pro něj. Tramvaj se opět rozjede. Oba dýchají nový vzduch, je jiný než před chvílí. Teď ho dýchají jeden pro druhého. Vedou kola, drží se za ruce. Oba našli, co jim dlouho oba dlouho hledali. Dlouho do večera sedí u řeky a povídají si. O všem, všechno je zajímá, všechno je nové, všechno je krásné. Další polibky a doteky, slunce zapadá. Jsou šťastní, jsou spolu, nic je nyní nerozděluje. Jejich vztah je čistý papír, na který se píše a kreslí lehko a snadno.

Noc pak naplní jejich další touhy a přání. Milování s láskou. Oba leží unavení. Tisknou se k sobě. Nepustí se. Oběma stéká z čela kapka potu.