Svoboda!

Svoboda, volnost, rovnost, pohoda… se zpívá v jedné mé oblíbené písničce. Nasazuji trenky. Mám výbornou náladu, ne, nebyl sex. Pomalu už si zvykám. Rekonstrukce finišuje, abych se tomu mohl věnovat na tisíc procent, zbytek rodiny vezu na Moravu na dva týdny! Né, že bych je neměl rád, ale občas si od nich potřebuju takhle odpočinout. Stejně se mi po týdnu zažne stýskat a začnu si povídat s plyšákama.

Pátek, malá sobota. Pracovní doba proběhne jenom kolem, stačím olíznout oběd. Nenávidím to zkurvený, zpíčený, zasraný (zkráceně 3Z) balení a skládání věcí do auta, obzvlášť, když žena zabalí vždy tak o 20% víc věcí, než se tam reálně vejde. Ale dnes se jí to povedlo přesně, miluju jí. Kočárky, velký tašky, největší tašky, motorky, jeřáb, židlička, takovou tu suť do ikea tašky. Je třeba pěchovat a lisovat. Ale vlezlo se to tam. Svačinu a jedém! Skoro 350 km jezdíme i 5 hodin. Čůrání, brek, řev, přebalování, tankování, křupky všude, kdo mi vyjedl šunku z rohlíku?! Ale cesta krásnou českou a moravskou krajinou po DDDDD1 utíká jako voda v těžítku se sněhulákem, občas nás předjede kamión. 5 hodin Tří Čuníků a Kašpárka v rohlíku, tomu říkám rodinné štěstí a pohoda, hlavně pro ženu. Nepřestávám milovat Nohavicu, i když sjezdíme Hlídače krav dvacetkrát po sobě. Pak Kašpárek Čůrej sem a čůrej tam, dcera čůrá do sedačky.

Ale hodně večer jsme tam! Na otázku, co nového v Praze odpovídám, že Kubánské Náměstí a přilehlé ulice jsou rozkopány. „Zavadijó plyn?. “ ptají se stařečkové „Ne, to je na protest proti autoritářskému totalitnímu režimu na Kubě.“ odpovídám. Nikdo se tomu se nesměje. Takže víkend jede a hodiny mizí, když pochválím horský valašský vzduch, dostanu i buchtu. Slivovice je můj urychlovač času. Posouvám se v čase o půl litru. Dětem zpívám moravský písničky na dobrou noc ve tři ráno. Sobota, ožiju až kolem oběda. Skvělou náladu maskuji enormní chutí na špek. Venku prší, hurá nikam nemusím. Děkuji Radegaste! S dcerou tančíme starý valašský tanec bum-bác. Shodili jsme fíkus. Zase urychluji. Neděle! Oběd. Moje porce by nasytila pěchotní družstvo na tři dny. Povoluji pásek. Loučení. Brečím dojetím, ikea taška je plná proviantu. Děti brečí. Žena a příbuzní nebrečí. Cyp jeden, je vidět na jejich milých moravských tvářích.

Ty vole! Prázdný auto. Lehký jako pírko, poletím jako vítr. Zvuk všech tří válců je jako rajská hudba. Hledám svoje starý cédečka. Naposledy mávám. Napadá mě Bílím šátkem mává, kdo se… Á moje starý oldies! BeeGees i Elvis je tu se mnou… Domů, do Prahy, do Podolí, do prdele to mám radost! Jo, Higway to hell. Volume na max, repráky chrčí, okýnka sou dole. Vítr se prohání mezi zbytky mých ustaraných vlasů. Řežu si to padeskátkou Beskydama, ani medvěd, co utek ze Slovenska by mě a mojí pekelnou káru teď nezastavil. Tohle je jízda. Zlínem letím jako Baťa do emigrace. Akorát já na všech 30ti semaforech stojím na červenou. Poslední semafor. Na jedný hodině stopujou ŽENSKÝ a kočky navíc! Na zastávce stojí tři buchty. Musím napsat buchty, hrajou Katapulti a jsem teď drsnej rocker. Jedu blíž, je jim tak dvacet, ztlumuju rádio, ať nevypadám jako debil z muzea. Na kartonu je nápis PRA. Zastavuji svých 55 kW pod kapotou.

Holky si mě prohlíží, v hlavách se jim asi honí, dojedem? „Jedu náhodou taky do PRAchatic, nechcete svézt?“ začínám vtipem jako vždy a vystupuju z bouráku… „Super holky, dycky sme si přály jet s veteránem na roadtrip!“ Mají pravdu… auto i já budeme za chvilku veteráni. Projedu si zbytky vlasů a pohladím promáčklou kapotu u kufru. „Jenom udělám trochu místa…“ Obratně hrubou silou škubu sedačku na dítě a házím jí do kufru. Na chodník vypadnou zbytky křupek, rohlíků, sušenek, medvídků. Na zadních sedadlech je toho tolik, že by se z toho dala zorganizovat potravinová pomoc pro východní Afriku. „Jé, super, nemusíme řešit oběd!“ Tak s těmahle holkama bude prdel. Batohy naházíme do prázdného kufru. Pohodlně se dvě menší narvaly na zadní sedadla Fabie. Vyndávám Elvise. Jedeme!

Nevím, co to semnou je, jsem vtipnej a zábavnej. Historky a komentáře sypu z rukávu. Holky jedou z fesťáku domů, ale, kdyby prý to věděly, tak jezdí celý víkend se mnou. Jedna mě prosí, abych chvilku mlčel, že se potřebuje nadechnout a strašně jí bolí od smíchu prsa, mačká si kozy. Jsem o deset let mladší. Jedna hlásí, že se asi počůrala smíchy. Odpovídám, že tamto sedadlo je pročůraný tolikrát, že to nevadí. Druhá našla pískacího slona a líbá se sním. Slon slastí píská. Pak obratně kouří jeho dlouhý chobot. Pískám slastí zase já. Bože tohle mi chybělo. Všechno je krásné. Prosí mě, abychom zastavili někde na nějaký jídlo na benzínce. Kousek za Brnem sjíždím z dálnice, znám tam výbornou řeckou restauraci. Holky nemaj moc peněz, já je zvu. Naprosto přežranej si dávám gyros. V restauraci jsme sami. Vrchní je boží, dělá, že mě zná a chová se ke mně jako, že sme staří známí. Jsem král! Holky mají hlad. Celý víkend jedly jenom pivo a párky. Platím kapesným, co sem dostal na 14 dní. I kdybych dva týdny žral jenom suchý rohlíky, stálo mi to za to. Nastupujeme zpět do limuzíny. Cesta do Prahy utíká, smích střídá hlasitá hudba. Berou moje CDčka. Pouštíme Tři Čuníky. Řveme. Holky neznaj Kašpárka v rohlíku! Jak by ho mohly znát. O mateřství a dětech přemýšlí ve dvaceti asi jako já o cestě na Mars. V Praze chtějí zastavit na Chodově na metru. „Tam zastav! Chceme se líbat!“ volají všechny. Aha K+R - Kiss and ride. Zastavujeme, vystupuju, vyndávám batohy, líbáme se. „Krásně líbáš, ten gyros s česnekem ti sluší. A pozdravuj PRAchatice.“ Konečně upřímně dojatě dneska mávám "Sbohem moje inspirace." Z metra je slyšet hlasitý smích.

Jsem šťastný, jsem bez peněz. Jestli tohle byl začátek, nechci vědět, co se bude dít ty dva týdny. Ale těším se na to. Každopádně moje pracovní morálka na stavbě asi klesne…