Včerejší prcání v Sokole

Žena je unavená, já bych šukal. Přemýšleli jsme nad nějakým kompromisem. Nesnáším kompromisy, zválšť když jde o uspokojení mých základních lidských potřeb. Takže z toho nakonec vyšlo, jak unavit muže něčím jiným. "Co takhle trávit víc času se svojí dcerou?" navrhuje žena. "A není miláčku sex s vlastní, navíc takhle malou, dcerou trestný? To už ale mým směrem letí utěrka. "Mohli byste mít nějakou společnou pravidelnou aktivitu a já si trochu odpočinu, co kdybyste chodili tady do Sokola na cvičení?"

To je pravda, sokolů hodně zahynulo za protektorátu a určitě budou mít přirozenou snahu se stále rozmnožovat. Beru nápad za svůj! Cvičení je od 16h. Ty vole, jak se v má průměrnej chlap dostavit s dítětem, navíc vyčůraným, najezeným, oblečeným a obutým někam v 16h, když chodí do práce. Ale já nejsem průměrnej chlap. V práci hlásím séfovi, že středy budu mizet kolem druhý. Myslím, že je mu to jedno. Kouká do monitoru. Řekl jsem mu, že mám jednu mladší slečnu a jindy to s ní nejde. "Ty s ní spíš?" ptá se najednou se zájmem. "Ne, budeme chodit cvičit." odpovídám. "Jasně jasně, snad to bude mít dobry vliv na tvůj pracovní výkon."

Vzít dítě, najíst, vyčůrat, obléct, obout. Sokokovna už je na dohled. Nad střechou se připravuje vzlétnout s roztaženými křídly veliký sokol. Jdeme včas. U vchodu je shluk. Samý ženský. Tolik maminek sem naposled viděl v Malvíku, když tam měly nějakej výprodej, když mě tam žena pro něco poslala. A opět mě to steně děsí. Jdeme blíž. Trochu se mi třesou kolena, pevně se držím dcery. Stojíme v davu, dělám, že tam nejsem. Nevím, proč přistupuje ke mně mladá milfka a ptá se, zda je tu cvičení s dětmi. Odpovídám, že ne, že tu čekáme na přednášku o sexuální zdrženlivosti. Překvapeně se rozhlédne kolem sebe na dav dětí, zakroutí hlavou a odejde. Otevírají se vrátka. Je hezky, prý budeme venku. Všechny se vrhají rychle zabrat některou z laviček. Já nespěchám.

Jdeme se zapsat. „Zdar! Vy ste otec?“ ptá se mě přísně cvičitelka. „Nazdar! Snad ano...“ „Tak jestli si myslíte, že tady budete očumovat ženský a tady dcera bude cvičit sama, tak to teda ne!“ ustrašeně kroutím hlavou a ona pokračuje stejným tónem „Na Vás já si dám pozor, jestli se budete flákat, budete dělat dřepy a tvářit se radostně!“ Opět pevně tisku dceři ruku. Jsem tu pět minut a už mě zase někdo prcá, ale kvůli dceři to musím kousnout. Sokolové sice bojovali proti fašistům, ale takhle nějak si představuju dozorkyni v koncentráku. Co bych neudělal pro rodinu. Jsme členy obce sokolské.

Pokládám batoh blízko plochy hřiště. Dcera je celkem překvapená, co nám to maminka vymyslela. Najednou plkot asi 40 maminek prořízne hlas cvičitelky. Já sebou trochu škubnu. Řídíme se povely, nastupujeme na žlutou čáru. Čekáme na další povel „Sokolové POZOR!, dnešnímu cvičení ZDAR!“ „Nazdar!“ málo ještě jednou, děti řvou, já řvu, jak nejvíc umím. Salutuju, ale pohled cvičitelky mi ruku připaží opět k tělu. Ty vole, ta má i telepatický schopnosti. Běháme dokola kolem hřiště. Snažím se tvářit radostně. Skáčeme. Ani nestačím koukat po všech těch nádhernejch zadečcích ve sportovních legínkách. Támhle je jeden výstavní kousek. Chci zase skočit, ale jedna noha se zasekla pod obručí, kterou přizvedl nějakej ZZZ sokolík. První úraz. „Vstávej sokolíku!“ vstávám, skáču zase radostně, jak jinak. Už jsem skoro na konci, skáču podél řady maminek. Hej! Někdo mě plácnul přes zadek! Nevinné pohledy a úsměvy v řadách maminek. Další povely. Nelíbí se mi, že cvičitelka pořád říká „maminky vemte dětí, maminky držte je tak, maminky pusťte je tak. Zvedám ruku. Na tohle cvičitelka evidentně není zvyklá. Kývne mým směrem hlavou. Opouštím řadu jedním dlouhým krokem vpřed a řvu na celej buzerplac „Sokol, Petr, dovolte mi promluvit madam?“ Smích všech přeruší až hvizd píšťalky. Myslím, že kdyby sokolové měli osobní pistole, tak vystřelí pro výstrahu do vzduchu. Její výraz ve tváři to potvrzuje. Do toho ticha pokračuji. „Děkuji, platí rozkazy určené pro matky cvičenců i pro nás, kteří jsme s největší pravděpodobností otcové cvičenců.“ „PLATÍ!“ opět hvizd. Ještě, že má jenom tu píšťalku, jinak jsem šel ke zdi. Cvičíme, běháme, skáčeme, nosíme míčky, běháme, skáčeme, vracíme míčky. Ale dcera si to užívá. Při cvičení orientace mají děti opustit a pak zase vyhledat své rodiče. Ne, svoji dceru nikde nevidím. Začínám propadat panice. Bez ní jsem tu ztracen. Naštěstí mě bere někdo za ruku, je to ona, uff tohle mi nedělej prdelko. Dcera se směje. Hodina je za námi. Konečně. Jsem mrtvej. Sedám na lavičku piju dceři pitíčko a společně koušeme banán. Maminky se na mě usmívají. Dcera křičí eště eště. Ne proboha, zase příští týden sokolíku…