After párty po Sokole

Stres, nestíhačka… dneska sebou beru jenom přihlášky a fotky na průkazky, peníze na zaplacení a dcery tramvajenku, jako její doprovod jezdím zadarmo. Beru ještě do kapsy mobil. Víc toho cenného do batohu nedávám, leží tam někde na lavičce, a i mezi sokoly se může najít straka. Dlouho se čůrá, dlouho se oblíkáme, vyrážíme trochu později. Tramvaj se líně houpe k sokolovně. Dcera vykřikuje na cestující „Zdar!“ a stoupá si do pozoru, snad jí to moc nepoznamená. Jsme tu dnes pozdě, 2 minuty! Zamčená branka. Dcera brečí. Lezem přes branku. Dcera šla přendat dobře. Táta už tohle dlouho nedělal. Ale jsme tu. Dcera se směje. Vysvětluji jí „Přelez, přeskoč, a klidně i podlézej, ale nezapomeň se pak zase narovnat!“

Nenápadně se pomalu přesouváme od nástěnky, jako že jsme si tam ještě četli stanovy. Bachařka ale není dnešní. „Tohle není holubník! Co to je todle to?!“ hartusí na nás. Tiskneme si s dcerou navzájem ruce. „Já vím, tohle je Sokolník… bratr Tyrš říká přelez, tak jsme přelezli… dnes ti to moc sluší sestro!“ to nečekala a s úšklebkem dává instrukce „Přihlášku sem, peníze sem.“ Všechno máme v pořádku a můžeme tedy začít cvičit.

„Nástup!“ Poznávám některé maminky. Pokyvují hlavou. Také zdvořile kývám, usmívám se jako měsíček na hnoji. Která mě dnes plácne po zadku, nahlásím jí bachařce. „Vyrovnat!“ Na pokyn pozor a pozdrav dnešnímu cvičení, stojíme s dcerou zpříma a zase oba salutujeme. Ale pohledy cvičitelky se nedívají pouze na mě, těkají po čáře. Salutují i některé maminky! Vzpoura! Děti taky. Oči cvičitelky se lesknou, pěsti má pevně sevřené. Asi budu dělat dnes dřepy. Další povel ke cvičení mi zní jako když štěká lehký kulomet.

Cvičení nám dnes jde. Už se tolik nebojím a občas mě nechá dcera i někde samotného. Dokonce stihnu prohodit i pár slov se sestřičkama, když se teda bachařka nedívá. Celé cvičení uteče jako Zátopek na olympiádě. U branky se vytvořil hlouček, bereme si naše nové členské průkazky. Dcera jí chce pověsit na krk. Hlouček se pomalu rozchází. Odcházíme také. Cvičitelka na nás volá „Příště nepřelézat!“ Maminky se otáčejí, jako by se chtěli zeptat, zda to byla informace pro ně. Odpovídám pevným hlasem za cvičitelku „Dnes to bylo lehké, příště přitvrdíme!“ a s rukama na prsou vyklusáváme kvapně s dcerou ven abychom se dostali z dostřelu.

Před brankou stojí malý hlouček. Jedna maminka nám povídá. „Chodíme tady po cvičení do cukrárny, můžete se přidat.“ Myslím, že jsme oba pro sladkou odměnu za náročné cvičení. Jdeme, je to kousek. Zabíráme větší stůl. Děti si hrají na okupaci cukrárny. Prskající kávovar není přes řev dětí slyšet. Ale tady v rohu nám to nijak nevadí. Na úvod jsem podroben malému výslechu. Otázky jsou na tělo, ale snažím se odpovídat mile. Ale co přinesou zákusky a kafíčka, sokolky uberou a jsou z nich docela roztomilá štěbetající kuřátka. Občas, když přiběhne dcera, jí šoupnu do pusy kus ovocno-tvarohového dortíku. Ještě si dám horkou čokoládu. Myslím, že se naše společnost docela baví. Snažím se také poslouchat, ale jejich úsměvy mě nutí žvanit zas a zas další nesmysly. Děti si hrají čím dál tím víc hlasitě.

Kouknu jejich směrem. Dcera docela dobrých chvatem drží asi o rok staršího sokolíka pod krkem. Tady asi doma moc nefunguje mužský vzor, říkám si pro sebe. Braň se trochu chlape! Ale zmohl se jen na podlomená kolena, naštěstí to byl dobrý nápad. Dcera se praštila při tom pádu o židli. Už je tady, smutné oči a brek, otevřená vzlykající pusa. Zalepuju jí pusu kusem dortu. Jedna maminka se omlouvá. „Není za co, děti ať si své spory řeší sami.“ Maminky chválí moje výchovné metody. Pomalu se některé maminky zvedají a chodí platit. Už je docela hodně hodin. Taky půjdeme. U poklady je fronta. Jako gentleman jdu poslední. Zdravíme se. Za týden na viděnou! Zdar. Nazdar! Salutuju.

Jdu k pokladní, beru batoh, nemám peněženku, všechny peníze jsem odevzdal v Sokole. Mám mobil, tramvajenku, průkazky do sokola, jupík, kus rohlíku, nakousnuté jabko a klíče. 325,- Kč. Do prdele. „Slečno, my tady s dcerou jsme sokolové“ dcera mává křídly. „No A?“ kouká se blbě slečna za pultíkem. „A nemáme peníze…“ přiznávám. Dcera i prodavačka kulí oči. „Já jsem si na cvičení nechtěl brát peněženku a pak jsem na to zapomněl, že jí nemám.“ Prodavačka z toho evidentně není nadšená, dcera tleská. „No a abych Vás nezdržoval, mám tady akorát průkazky do sokola, tramvajenku a tu potřebujeme na cestu domů. Tak bych Vám tu nechal ty průkazky do sokola a zítra ráno, až pojedu do práce, bych se tady stavil a zaplatím to?“ Prodavačka koukne na mojí dceru, ta dělá psí oči, ví že asi přijde o svojí průkazku. „No tak já to za vás zatáhnu, zejtra ale určitě, jinak s tím zajdu do Sokola!“ No tam je moc milá paní, ta by ti to určitě ráda zaplatila. „Samozřejmě a děkujeme moc, zítra jsem tady.“ Letíme na tramvaj, frčíme domů.

Dcera je smutná, vyprávím v tramvaji pohádku Jak chudák do ještě větší nouze přišel. Doma se nás maminka ptá na cvičení a zda jsme byli pak ještě v parku na klouzačkách, když jdeme takhle pozdě. Obstojně mlžíme, hráli jsme si na cukrárnu, já platil průkazkou. Dcera je unavená, večeři jen tak očichá. Ráno platím útratu, nechávám děkovné dýško. Budu si muset do cvičebních trenýrek zašít aspoň pětikilo.