Les

Miluju les, když jsem v něm sama. Široko daleko nikoho nevidím ani neslyším, je tam jen šumění stromů, praskání větviček a ptáci. Neznám lepší místo k přemýšlení. Doslova slyším své myšlenky, nikdo a nic mě neruší, ani neovlivňuje směr mých myšlenek.
Říká se, že si tam krásně vyčistíte hlavu. Nevím jak přesně je to vlastně myšleno, ale já, v tom absolutním klidu, dokážu uvažovat naprosto racionálně. Objektivně rekapituluji některá svá jednání, či rozhodnutí. Poskládám si pro a proti, zhodnotím co dělám dobře a co špatně, a hlavně přemýšlím nad změnami. Jde to hladce a všechno se zdá tak snadné.
Jenže se pak vrátím do civilizace, a najednou je všechno jinak. Zase jednám impulsivně, pod vlivem emocí, nálad, okolností a lidí. Všechno je zase chaotické, zmatené, nejasné. Zase se chovám jinak než bych měla nebo i chtěla. Zase je z mého mozku jen zašmodrchané klubko drátů, spojení špatně funguje, jsem podrážděná a naštvaná.
Začínám chápat poustevníky. Nejen to, že jim je samotným v přírodě dobře a nic jim nechybí, ale i to, že když nečekaně jejich samotu někdo naruší, tak bez ohledu na to, zda návštěvník přichází v dobrém či ve zlém, stejně jsou nevrlí. Pro poustevníka musí být návrat do civilizace peklem.