Vrcholy

Dneska je venku, hezky. Konec léta, začátek podzimu jak má být. V práci to dnes zabalím dřív. Je táta den a někam asi vyrazím s dcerou na písek. Kouknu na internetu na webkameru na Milešovce. Nádhera. Tam je krásně jasno… pojedeme na Milešovku, neznám hezčí pohled než z toho kopce. Navíc západ slunce. Už jsme tam se ženou byli několikrát, ale takhle hezké počasí. Dnešní odpolední procházka bude na Milešovku.

Doma ten nápad s takovým nadšením přivítán není. Spousta maminky otázek zůstala bez odpovědi. Její starosti bych chtěl mít. Berme základní vybavení pro přežití, do batohu dávám ještě nějaké jídlo ukořistěné ve špajzu. Nezapomenout křupíky! „Neviděla si miláčku náš cepín a lano?“ ptám se ženy a při tom prohledávám skříňky pod kuchyňskou linkou. Aspoň dcera se směje. Není čas ztrácet čas. Členové naší polární výpravy vyrovnat, pozor, pravotočivě, za krajníky. Dcera si nasazuje pro jistotu dvě čepice. Expedici Zdar! Nazdar! Za broukání neznámého pochodu jednotným krokem vycházíme z bytu. Hodilo by se, kdyby nám maminka mávala z okna kapesníčkem, ale je ráda, že jsme vypadli. Kontroluji stav paliva a hlásím interkomem dozadu přes hluk motoru, že na cestu tam i zpět máme nafty dost. Jedem!

Zdá se mi to, nebo všichni dnes jednou z Prahy po D8 na výlet na Milešovku. Aby tu někdo zbyl sakra. Cesta utíká náramně, jenom nám začíná přeskakovat cédéčko Svěráka a Uhlíře. Než jsem za ně našel nějakou náhradu, vyprávím pohádku o Perníkové chaloupce. Naštěstí po dálnici jedeme jediný pražáci my, a tak nikde nebyla žádná kolona nebo nehoda. Za chvilku už pečlivě vybírám nejlepší místo na prázdném parkovišti pod Milešovkou. Přezouvám boty a vyprošťuji malou ze sedačky. Otáčím jí vzhůru nohama a třepu na zem zbytky jídla. Oblékáme se. Dvě čepice. Čas letí.

Pro dcery prvovýstup jsem zvolil cestu na vrchol severní stěnou. Zpíváme si písničku Jdou dva skřítci lesem, polem mechem vřesem. Po sto metrech jí bolí nohy. Kdyby tě tak viděl Hillary. Jdeme, ale stoupáme pomalu. Na louce nás ovanul studený horský vítr. Dcera si narazila obě čepice víc na uši. První výšková zastávka u rozcestníku. Propočítávám naše možnosti. Abychom stihli aspoň ten západ slunce. Doplňujeme energii speciální stravou v kašovitém skupenství pro začínající horolezce. Po malé přestávce beru dceru na ramena. Podstatně překračujeme výstupovou normu. Občas se dcera někde zahákne o nízkou větev, ale i tak dosahujeme kýženého vrcholu v naprosto rekordním čase, leč dlouho za plánem. Sundávám dceru. Rovnám záda. Všechno mě bolí. Na pokraji smrti vysílením, ale stálo to zato!

Máme možnost vidět na vlastní oči to, co by mohl každý vidět na online kameře ve full HD z tepla domova. Slunce zapadá nad vrcholy štítů českého středohoří. Hluboko pod námi se v údolí válí mlha. Oba koukáme na tu nádheru. Jsme tu úplně sami. Vše je tu zavřené. Držím se ledového zábradlí a nemůžeme se vynadívat na tu nádheru. Slunce pomalu zapadá, je to úžasný pohled. Romantiku přerušuje dcera, která se otáčí směrem odkud jsme přišli a oznamuje „Tma.“ Ano jistě po západu slunce bývá tma. Ale je tu nádherně. Poslední fotka a půjdeme. Dcera mává sluníčku na dobrou noc.

Cesta, jakmile se dostáváme trochu hlouběji do lesa, je o hodně tmavší. Nevadí, beru mobil a zapínám baterku. Na displeji svítí 30%. Ťapeme pomalu a opatrně, občas zakopnu o kořen. 15%, 5% nesvítíme… Tudy. Půjdeme pořád z kopce. Tma všude kolem je lehce depresivní. Hovno depresivní, jsem posranej až za ušima. Dcera nejdřív napodobuje sýčka a pak po mě chce, abych vylezl na nejvyšší strom. Napadá mě, kde bych v té tmě hledal nejvyšší strom, jak bych ho asi poznal. Úvahu přerušil přímý náraz do kmene průměrného smrku. Rozsvítilo se mi na chvíli. Nápad! Po zbytek cesty svítím displejem foťáku. U první chalupy ve vesnici pod kopcem se dcera dožaduje perníku z fasády. Řeším zkušeně hrstí křupek.

Ufff... závoďák je tam kde má být. V autě zapínám telefon… a hele 6 zmeškaných volání 3 smsky, 15 zpráv na massengru… a všechno do maminky, myslí na mě, to je hezké. Letmo to čtu. Dnes asi sex za odměnu nebude, ostatně jako vždy. Píšu SMS „Jsme OK jedem domu“ a opravdu jedem. Po 3 m jízdy dcera usnula. Tiše vyndávám CD Kašpárka v rohlíku a zasunuji Krausberry. Frčíme sami prázdnou dálnicí na Prahu. Zase je rodina pohromadě, kupodivu nikoho nezajímají naše dobrodružné zážitky z výletu. Až trochu zřídne doma atmosféra, zkusím nenápadně hodit na náš rodinný disk fotky z výletu, to mi bude zatím stačit. Na víkend jsem měl plánovat výlet, asi mi tahle funkce bude na nějaký čas zase odebrána.

Obecně jsem rád, když ženy také plánují trasu, výlet nebo aktivitu, ale někdy mi to přijde lehce nudné. Naplánují vlak, rozhlednu, oběd, vlak a pak jedeme vlakem, vyjdeme na rozhlednu, poobědváme a jedeme vlakem domů. Naše chlapské nebo moje výlety jsou jiné, rozhodně se člověk nenudí…